Svaté město Varanásí - napsal Marcel Konečný

Foto: Marcel Konečný

Jsem paf. Dlouho jsem nebyl něčím tak překvapen, jako jsem téměř vším tady, v jednom z nejstarších měst světa. Už pět hodin brouzdám uličkami starobylého indického Varanásí. Je "úplně jinde", než cokoli, co jsem zatím v živote na svých cestách viděl.
Tisícileté uzoučké uličky. Neustále na sebe navazující nekonečné labyrinty, které vypadají, že naposled tady kdokoli cokoli opravoval před pár staletími. Doslova na každém rohu je hinduistický či buddhistický chrám, nebo alespoň socha některého z bohů. Ze všech stran slyším cinkání zvonků a zpěvy modliteb...
Ve vzduchu je cítit směs zvířecích i lidských výkalů, koření a vonných tyčinek.
Do zad mi narazí motorka, které zablokovala cestu kráva, na jejímž hovně podklouzlo její přední kolo. Během půl hodiny, kolem mě čtyřikrát nesou na ramenou něčí mrtvé tělo a vykřikují pohřební mantru.
Tlupa opic přede mnou okrádá chudého poutníka, který si koupil jakousi dobrotu. Pokorně to přijal, ani nenadával. Abych vrátil běh světa do rovnováhy, koupil jsem mu náhradu. Jeho úsměv si budu pamatovat dlouho, byl upřímný, široký a zcela bezzubý.
Pocházím temnými podloubími plnými pavučin, švábů a žebrajících lidí bez rukou či nohou nebo s končetinami různě deformovanými. Společně s nimi posedávají lidé neurčitého věku se zřetelnými nádory.

Foto: Marcel Konečný

Chci na denní světlo. Hlavně pryč z těchto tmavých ulic! Cestu mi ale zatarasí organizovaná skupina slepců, která v rojnici tahá za rukáv každého, kdo chce projít kolem.
Na sklonku dne se dostávám ke ghátům, kde spalují mrtvé. Procházím kolem dlouhých stěn naskládaného dřeva, které se tyčí do výšky patrové budovy. Podle tempa, kterým spalovači pracují, tu musí spálit několik set mrtvol denně.
Strašný zápach. Kouknu na první oheň a zrovna upadává ohořelá noha... Raději otočím hlavu jinam... Tak jo, ohořelá lebka se mi taky nelíbí...
Není mi nejlíp, chci rychle na "čerstvý vzduch". Hned první krok za rohem jsem však pochopil, že toho se mi tady nikdy nedostane. Proti mně močí asi osm mužů a jeden kálí v rohu. Dusí mě neskutečný puch a všechny ty výkaly tečou nekonečným potůčkem po schodech dolů do Gangy... Jen o pár metrů dál se koupou poutníci a kousíček po proudu "oplachují" pozůstalí mrtvá těla před spálením.

Foto: Marcel Konečný

Zbídačení plesniví psi, kteří polehávají společně s krávami kolem doutnajících zbytků těl, atmosféru jen podtrhují.
Z pohřební jeskyně, která mimochodem sousedí s ubytovnou pro staré lidi, kteří "čekají na smrt", zní rituálně desítky bubnů v šíleném techno rytmu.
"Ne, opravdu nechci hašiš, ani marihuanu," říkám už asi desátému "nabízeči". A právě díky tomu konečně chápu, proč i přes tento trpký život, se tady všichni usmívají.
Vyždímaný extrémním přílivem vjemů jdu spát do ubytovny na střeše nad Gangou. Přes cestu mi přeběhne krysa velikosti jezevčíka. NEMŮŽU SE DOČKAT ZÍTŘKA.

Foto: Marcel Konečný

Varanásí