„Alexandře, ty vaše šílené nápady nás jednou přivedou na buben. Přišlo další vyúčtování od sedláka Peška za bizony.“
„Bizoni již opět utekli? To jsou ale čiperové! Nezlob se na ně, Maruš.“
„Neříkejte mi Maruš, víte, že tohle počešťování nesnáším. Bizoni ploty zničili popáté. Takových peněz to stojí! Všechny ty vaše pokusy se zvířaty... Nejdřív poníci, pak všude limburské ovce. Z těch alespoň jsou peníze za vlnu. Vačnatci marra uhynuli první zimu a ti pštrosi emu … no to byla hrůza – stále jen někam strkali hlavy a pokopali kuchtičku. Teď bizoni! Jestli to takhle půjde dál, tak to byste za chvíli mohl do obory nasadit klokany!“
„Klokany? Jasně - klokany! To je nápad, Mary!“
„Bůh vás chraň, Alexi! To bych…“Hovor přeruší vzdálený hlas ze zahrad:
„Ubohé světce ze dřeva šla matka obdarovat... Za její žhavá slova zapomněli jí poděkovat... Moje matka však chtěla květy jim dát. I když je všechny měla z mého života brát.“
„Pane Bože – on je tady znova. Básník Rilke. Marie Hohenlohe, vy jste se naprosto zbláznila. Rozčiloval mne zde celé loňské léto. Pak jste jej vzala do Benátek a na zimu do Duina... a už je tu zas!“
„A pročpak vás geniální mladík tak rozčiluje?“
„Což to nevíte?! Jeho matka ho v dětství nutila nosit dívčí šaty a on ji oslavuje! To je šílené! Vždyť vás jen využívá!“
„Znepokojujete se zbytečně, drahý.“
„Počkat, počkat – vy chcete vzít Rilkeho letos opět do Benátek?“
„Ano, ráda bych...“
„To je vlastně výborný nápad! A já bych mohl stihnout Austrálii! To máme klokan velký, klokan rudý, klokan…“
Verze pro autorské čtení:
M: Alexandře,
ty Vaše šílené nápady nás jednou přivedou na buben. Přišlo další vyúčtování od
sedláka Peška, že mu bizoni pošlapali pole!
A: Bizoni? Již opět utekli? To jsou ale
čiperové! Nezlobte se na ně, Marie.
M: Bizoni
ploty zničili již popáté! Takových peněz to stojí. Všechny ty vaše pokusy s
exotickými zvířaty! Vačnatci uhynuli první zimu. A pštrosi!? No, to je hrůza! Stále
jen někam strkají hlavy a minulý týden pokopali kuchtičku.
A: Ale z limburských
ovcí máme peníze za vlnu.
M: Alexandře,
jestli to takhle půjde dál, tak to byste za chvíli mohl do obory nasadit
klokany!
A: Klokany? No, ano - klokany! To ale zní zajímavě, Marie!
M: Bůh Vás chraň, Alexi! To bych …
Hovor
přeruší hlas ze zahrad:
R: „Ubohé světce ze dřeva
šla matka obdarovat...
Za její žhavá slova
zapomněli jí poděkovat...
Moje matka však chtěla
květy jim dát.
I když je všechny měla
z mého života brát.“
A: Pane
Bože – on je tady znova. Rilke?! Marie, Vy jste se naprosto zbláznila.
Rozčiloval mne zde celé loňské léto. Pak jste jej vzala na zimu do Benátek... a
už je tu zas!
M: A pročpak vás ten geniální mladík tak
rozčiluje?
A: Je
šílený! Což to nevíte?! Jeho matka ho v dětství nutila nosit dívčí šaty a on ji
v básních oslavuje! To je zvrácené! A vás jen využívá!
M: Nerozčilujte se zbytečně, drahý. Vím
to, bude z něj slavný básník!
A: (pauza, zamyslí
se) Počkat,
počkat – Vy chcete vzít Rilkeho letos opět do Benátek?
M: Ano, ráda bych…
A: (nadšeně
ji obejme) To je
vlastně výborný nápad! A já bych mohl stihnout Austrálii! To máme klokan velký,
klokan rudý, klokan…
Původní verze:
Třetí ve hře je ten, co není
Alexander, Marie a Rilkeho básnění
V roce 1911 trávil již druhé léto na zámku Loučeň básník Rainer Maria Rilke. Téhož roku jeli naposledy Alexandrovi koně Velkou Pardubickou.
„Alexandře, ty tvoje šílené nápady nás jednou přivedou na buben. Přišlo další vyúčtování od sedláka Peška za bizony.“
„Bizoni už zas utekli? To jsou ale čiperové! Nezlob se na ně Maruš.“
„Neříkej mi Maruš, víš, že tohle počešťování nesnáším. Ploty zničili už popáté. Takových peněz to stojí. Všechny tyhle tvoje pokusy se zvířaty. Nejdřív poníci, pak všude limburské ovce. Z těch alespoň jsou peníze za vlnu. Vačnatci marra uhynuli první zimu a ti pštrosi emu … no to byla hrůza – furt jen někam strkali hlavy a pokopali kuchtičku. Teď bizoni! Jestli to takhle půjde dál tak to bys za chvíli mohl do obory nasadit klokany!“
„Klokany? Jasně - klokany! ….. to ale zní zajímavě, Mary!“
„Bůh tě chraň, Alexi! To bych …..“
Hovor přeruší hlas ze zahrad:
„Ubohé světce ze dřeva šla matka obdarovat... Za její žhavá slova zapomněli jí poděkovat... Moje matka však chtěla květy jim dát. I když je všechny měla z mého života brát.“
„Pane Bože – on je tady znova. Básník Rilke. Marie Hohenlohe, ty ses snad úplně zbláznila. Rozčiloval mne tady celé loňské léto, a ty si ho ještě vezmeš do Benátek a na zimu do Duina. Jeho matka ho v dětství nutila nosit dívčí šaty a on ji oslavuje! To je šílené! Vždyť tě jen využívá! Nechává se vydržovat od paniček a pak se na ně vybodne. Jak jsi stará, tak …“
„Zadrž Alexandře Jane Vincenci a neber jméno boží do úst nadarmo! Mám ti připomenout tvoji aférku s manželkou žokeje Richarda Fletchera? On stále pilně pracuje kolem koní, připravuje je na závody, třikrát ti vyhrál Velkou Pardubickou. A ty? Ty a jeho manželka…“
„Co já?“
„ Její dcerka má tvoje oči! A ty, zrovna ty, mi budeš vyčítat intelektuální styky …“
„ Pch … intelektuální …“
„Ano – intelektuální styky! S básníkem! Vždyť jeho básně jsou jak pohlazení po duši, hluboké jako tůň a mně vždy vženou slzy štěstí i smutku do očí. Touha a láska. Transcendující smrt a andělé. Já mezi verši se vznáším jak ve vzduchoprázdnu… “
„Tak zase spadni na zem, Marie. Raději by ses měla konečně učit česky. Sedláci i rolníci v podzámčí to nesou dost nelibě! Manželka českého knížete a neumí česky! To by se nám jednou mohlo vymstít.“
„Prosím tě, léta to nikomu nevadí! A ty nejsi kníže! Když nevíš kudy kam, tak začneš s mojí češtinou!“
„Marie, Marie, jsi krásná a pichlavá jak růže v naší zahradě. Nepodceňuj český lid. Je hrdý a já měl divný sen po čaji od kořenářky. Byly v něm války, pozemky nám sebrali naši rolníci, zůstali jsme bez peněz, bez majetku… hele znáš nějakého Beneše?“
„Beneše neznám, ale sedláka Peška ano! Co uděláš s těmi bizony?“
„Ach jo! Peškovi zaplatím a bizony dám do zoologické zahrady.“
„Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl z andělských kůrů? A kdyby přece, kdyby mě
jeden zprudka přitiskl k srdci: zašel bych jeho silnějším bytím……..“
