Vědma a tajemný vrch Chotuc - napsala Nataša Richterová

Foto: Loučeň

„Milostpaní, říkám vám, je to čarodějnice!“ rozčiloval se farář a přímo nadskakoval v polstrovaném křesle. Naproti němu u stolku seděla zámecké paní a se zdvihnutým malíčkem usrkávala čaj.
„Tahle Anina je odmala taková jiná. Divná,“ pokračoval farář a ve tváři stále více červenal. Paní na něho hleděla s mírným pobavením. Jeho výklady o čarodějnicích ji už začínaly nudit.
„A se zvířaty rozmlouvá a vykládá věci, které se pak opravdu stanou… Jako tenkrát, když vyhořel dolní mlýn… Jak to mohla dopředu vědět?! Předvídala budoucnost!“ faráři rozrušením přeskakoval hlas.
Zámecká paní odložila hrnek.
„Ale to jsou přece povídačky pro děti!“
„A chodí v noci na Chotuc sbírat čarodějné byliny. Jednou jsem si na ni počíhal. Na vlastní oči jsem viděl, jak při tom rozmlouvá s ďáblem!“
„Pane faráři, vždyť nežijeme ve středověku!“ odporovala mu zámecká paní.
„Jen nechají být, milostpaní. Protože na tom kopci, na Chotuci, se odnepaměti dějí podivné věci. Neznámé zvuky, tajemná světla a časté údery blesků. Pekelné síly tam lákají posedlé ženštiny. A jemnostpaní odpustí, ale plémě ženské je k takovým svodům více než nakloněné."
„Vždyť Málkovic Anina je skoro ještě dítě!“
„V šestnácti letech je ženské tělo obzvláště vnímavé k nepravostem…“
„Uvidíme,“ přerušila ho paní a zazvonila na zvonek.
„Přiveďte to děvče!“ poručila sluhovi, který se ukláněl ve dveřích. Anina vešla, udělala nemotorné pukrle, a protože nevěděla, kam s rukama, schovala je za zády.
„Ty prý sbíráš po nocích kouzelné byliny?“ obrátila se na ni paní. „A také prý umíš předvídat budoucnost?“
Anina mlčela jako zařezaná.
„Tak mluv, Anino! A nezapírej, sám jsem tě viděl na Chotuci volat ďábla!“ vyštěkl farář.
„Žádnýho ďábla jsem nevolala!“ zamumlala Anina.
„Na co jsou ti ty byliny?“ pokračovala vlídně paní.
„Nebudu mluvit, když je tu von!“ ukázala prstem na faráře.
Ten celý zbrunátněl. „Jak se opovažuješ! Vyhazovat mě!“ Nemohl popadnout dech a pokřižoval se. ,,Církevní osobu!“

Výhled ze zámku na Chotuc

„Drahý příteli, požádám vás jen o chvilku strpení,“ pravila sladce zámecká paní. „Co kdybyste se zatím podíval do kuchyně? Pekařka chystá povidlové koláče, které máte tak rád.“
Farář se nechal uchlácholit a s úklonou zmizel ve dveřích.
„Děkuju, jemnostpaní. Nechci totiž dopadnout jako bába Krchlebská…“
„To je ta kořenářka? O tom nic nevím, co se jí stalo?“
„Náš farář si na ni povolal vymítače ďábla až z Prahy. A nalili do ní tolik svěcený vody, že se chudák, s vodpuštěním, podělala, a potom…“
„Dost, to stačí! Pověz mi, co má farář proti tobě?“
„Jednou jsem mu řekla, co jsem na Chotuci viděla… jako v budoucnu. Protože na tom kopci něco je. Moje prabába tam taky chodívala věštit a ukázala mi to místo, kde je brána času votevřená. Ale já už víckrát na Chotuc nepudu! Přísahám, že to bylo naposledy!“
„Co jsi viděla? Pokračuj!“
„Že si vezmu Vojtu ze mlejna a budeme mít vosum dětí!“
„A to faráře tak rozzlobilo?“ zasmála se paní.
„Ne, to ne. Já pak podruhý viděla nějak daleko a to nebylo tak pěkný, jako to s Vojtou. Ženský měly nohy vodhalený až sem,“ naznačila délku pod hýždě. „A lidi neměli strach ani z Boha, ani z ďábla. A ani je nic z toho nezajímalo! A to faráře rozlítilo až k nepříčetnosti.“
„A co tedy zajímalo lidi v budoucnosti?“
„Takový svítící krabičky. Každej měl svou, pořád do ní čučeli, jakoby je měli přibitý k dlaním. A nemluvili spolu, jen s těmi čertovskými krabičkami! Šla z toho vážně hrůza! Tak jsem se zařekla, že už na Chotuc nepudu. Protože už jsem teda viděla dost!“ uzavřela Anina a založila si ruce na prsou.
„Myslím, že tohle nehrozí, milá Anino. Lidé přece spolu mluví odjakživa a zajisté vždycky budou. A nenechají se omámit nějakými krabičkami…“

Foto: Loučeň

Chotuc jako hraná scénka:

Osoby:
Zámecká paní (P)
Farář (F)
Sluha (S)
Anina (A)

U stolu sedí zámecká paní a farář. Farář je rozčilený. Paní klidně popíjí čaj. Na stole je čajový servis a mosazný zvonek.

F: Milostpaní, říkám vám, je to čarodějnice! Tahle Anina je od dětství taková divná. Se zvířaty rozmlouvá a vykládá věci, které se pak opravdu stanou… Jako tenkrát, když vyhořel dolní mlýn. Jak to mohla dopředu vědět? Předvídala budoucnost!
P: Ale to jsou přece povídačky pro děti!
F: A chodí v noci na Chotuc sbírat čarodějné byliny. Na vlastní oči jsem viděl, jak při tom rozmlouvá s ďáblem!
P: Pane faráři, vždyť nežijeme ve středověku!
F: Jen nechají bejt, milostpaní. Protože na tom kopci, na Chotuci, se odnepaměti dějí divné věci. Neznámé zvuky, tajemná světla a časté údery blesků… Pekelné síly tam lákají posedlé ženštiny. A jemnostpaní odpustí, ale plémě ženské je k takovým svodům více než nakloněné.
P: Vždyť Málkovic Anina je skoro ještě dítě!
F: V šestnácti letech je ženské tělo obzvláště vnímavé k nepravostem…
P: Uvidíme. (Paní ho přeruší a zazvoní na zvonek, vstoupí sluha a ukloní se.) Přiveďte to děvče!

(Sluha otvírá dveře a vstupuje Anina. Udělá nemotorné pukrle, a protože neví, kam s rukama, schová je za zády.)

P: Ty prý sbíráš po nocích kouzelné byliny? (pauza) A také prý umíš předvídat budoucnost? (Anina zarputile mlčí)
F: Tak mluv, Anino! A nezapírej, sám jsem tě viděl na Chotuci volat ďábla!
A: Žádnýho ďábla jsem nevolala! (zamumlá)
P: Na co jsou ti ty byliny? (vlídně)
A: Nebudu mluvit, když je tu von! (ukázuje prstem na faráře. Ten se nasupí tou drzostí.)
F: Jak se opovažuješ! Vyhazovat mě! (pauza, farář nemůže popadnout dech a pokřižuje se.) Církevní osobu!
P: Drahý příteli, požádám vás jen o chvilku strpení. Co kdybyste se zatím podíval do kuchyně? Pekařka upekla povidlové koláče, které máte moc rád. (sladkým hlasem)

(Farář se nechá uchlácholit a s úklonou zmizí ve dveřích.)

A: Děkuju, jemnostpaní. Nechci totiž dopadnout jako bába Krchlebská…
P: To je ta kořenářka? O tom nic nevím, co se jí stalo?
A: Náš farář si na ni povolal vymítače ďábla až z Prahy. A nalili do ní tolik svěcený vody, že se chudák, s vodpuštěním, podělala a potom… (paní ji posunkem ruky zarazí)
P: Dost, to stačí! Pověz mi, co má farář proti tobě?
A: Jednou jsem mu řekla, co jsem na Chotuci viděla… jako v budoucnu. Protože na tom kopci něco je. Moje prabába tam taky chodívala věštit a ukázala mi to místo, kde je brána času votevřená. Ale já už víckrát na Chotuc nepudu! Přísahám, že to bylo naposledy!
P: Co jsi viděla? Pokračuj!
A: Že si vezmu Vojtu ze mlejna a budeme mít vosum dětí!
P: A to faráře tak rozzlobilo? (se smíchem)
A: Ne, todle ne. Jenže já pak podruhý viděla nějak daleko a to nebylo tak pěkný, jako s Vojtou. Ženský třeba měly nohy vodhalený až sem! (naznačí délku pod hýždě) A lidi neměli strach ani z Boha, ani z ďábla. A ani je nic z toho nezajímalo! A to faráře rozlítilo, až k nepříčetnosti.
P: A co tedy zajímalo ty lidi v budoucnosti?
A: (rozčileně, tajemně) Takový divný svítící krabičky. Každej měl svou vlastní. Pořád do ní čučel, jakoby ji měl přibitou k dlaním. A nemluvili spolu! Jen s těmi čertovskými krabičkami! Šla z toho vážně hrůza! Tak jsem se zařekla, že už na Chotuc nepudu. Protože už jsem teda viděla dost! (založí si ruce na prsou)
P: Myslím, že tohle nehrozí, milá Anino. Lidé přece spolu mluví odjakživa a zajisté vždycky budou. A nenechají se omámit nějakými krabičkami. (pauza, paní se obrátí k návštěvníkům) Co myslíte vy?