Svítá. Nad korunami akácií v blízkosti kempu se obloha barví dorůžova. Z buše je slyšet štěkot vodušky, kterou něco překvapilo na cestě od napajedla. Zoborožci toko se probouzí a pokřikují ve větvích. Hroch žijící v jezírku u kempu, se vrací z pastvy. Je slyšet velké šplouchnutí, jak zajede do vody.
Je nádherné ráno, buš se probouzí a já kráčím od jídelny k parkovišti. Ranger nám dává poslední pokyny.
Jsme v Krugerově národním parku a v noci pytláci zabili kousek odtud nosorožčí samici s mládětem. Je chladno a nervy mi pracují. Do tohoto parku lidé jezdí koukat na nádherná africká zvířata. I já jsem mnoho let toužila se sem podívat. Je to vlajková loď a pýcha Jihoafrické republiky. Teď jsem tady a mísí se ve mně nadšení, úžas, profesionální zájem i vztek nad tím, co budu muset dělat. Málokdo tuší, že uprostřed této krásy se dějí věci, které si svou krutostí nezadají s hollywoodským krvákem. Kemp Berg-en-Dal je plný turistů, kteří ještě spí. Za pár hodin půjdou v klidu na snídani a pak pojedou pozorovat zvířata.
Naše skupina zatím skáče do landroverů a míří na místo činu. Nevím, co mám čekat. Místní budou dělat svou rutinní práci a my se máme naučit, jak ohledat zabité zvíře v terénu, zajistit stopy a odebrat vzorky. Už zdálky je vidět hejno supů kroužící na obloze. Označují místo, kde leží něco mrtvého. Slunce mezitím vyšlo nad obzor, dělá se horko a vzduch se tetelí.
Vyskakuju z auta a následuju vyšetřovatele do vysoké trávy. Musíme opatrně, protože v trávě mohou být lvi. Je nás tu víc a zbraně mají jen rangeři. My hosté vlastně ani nevíme, co bychom měli dělat, kdyby v té trávě něco bylo. V africké buši jsme očividně nepoužitelní a naši kolegové to vědí. Nosorožčí samice leží jen pár metrů od cesty, kde parkujeme a kde v průběhu dne budou jezdit auta plná turistů. Její břicho je otevřené, střeva a vnitřnosti roztahané po okolí, noční predátoři očividně nezaháleli. Asi rok staré mládě leží opodál. Oba mají uřezané rohy a v tělech záseky od mačet pytláků. Nejvíc mě zasáhne, že tomu prckovi už něco ukouslo ocásek. Taková blbost!
Pocity ale musí stranou, dostávám odběrovou soupravu a úkol odebrat genetické vzorky. Je tu smrad, až se obrací žaludek, ale musím to vydržet. Samice je obrovská, její břicho mi sahá až do pasu. Hlavou mi běží, že mám jen kecky a nesmí mi to v té břečce uklouznout. Nechci skončit v nosorožčím břiše.
