 |
| František M. Kaňka (1674-1766) |
 |
| František Ignác Prée (1702-55) |
Aktéry našeho rozhovoru budou:
František Maxmilián Kaňka, který byl jedním z nejvýznamnějších architektů své doby, tedy doby, kdy stavitelství a umění dominoval barokní sloh. Je představitelem tzv. klasicistního baroka - které je vlastně počátkem klasicismu, ten v rámci stavebních slohů prorazil a „zvítězil“ až ve století devatenáctém. Kaňka tak vlastně předběhl svou dobu o celý jeden umělecký sloh. Byl takovým vizionářem architektury.
Ve třicátých letech 18. století však dochází v jeho životě k velmi výraznému zlomu. Plní si sen, který je zároveň snem mnohých mužů a otevírá si u sebe doma, v Dlouhé ulici v Praze, pivovar.
Zřejmě, aby všem dokázal pravdivost rčení: „kde se pivo vaří tam se dobře daří“, se dožívá na svou dobu naprosto neuvěřitelného věku 92 let…
„Je to neuvěřitelné, jak se doba stále opakuje, také jsem takto kdysi promlouval se svým otcem,“ říká Kaňka skoro pobaveným hlasem a usedá s mohutným žuchnutím na dřevěnou židličku v krčmě.
„Nechtěl mě nechat stavby navrhovat – můj otec,“ otáčí se na svého žáka a vysvětluje: „Plány jsou prý jen plány, plácání do vod Vltavských, častokrát z nich nezbude zhola nic, lamentoval stále, jen cihla je to pravé řemeslo – to jsou jeho slova, příteli, a dnes?“ usmívá se Kaňka od ucha k uchu.
„Dnes pracujeme společně a on dle mých dispozic staví. Tam u kostela svatého Mikuláše na Starém městě, víte? Však to má jen kousek od domu, kde přebývá - v ulici Celetné.“
„Při vší úctě, pane, netroufal bych si rozpravu naši k debatě mezi synem a rodičem přirovnávat, já nejsem tak mlád a Vy nejste tak stár,“ jakoby omluvně vysvětluje Preé. „Jste mým učitelem a já Vás v převeliké úctě chovám a nedovolil bych si čehokoli proti Vašim návrhům namítati.“
„Ne, ne Františku, dobře jste vycítil, že mě v poslední době úplně jiné zaměstnání přitahuje a patrně správně mi oponujete, tím svým milým způsobem, který mě zhola nic neuráží! Jest to asi přirozený běh věcí na světě tomto, můj milý příteli, že generace mladších vždy s novým pohledem na věc přichází,“ filozofuje trochu posmutněle Kaňka. „Mně, ale ta nová modernost staveb z posledních dní už těšit přestává a naopak do svých mladých dní se obracím.“
Zasní se: „Do doby, kdy jsem v Itálii studoval - ty čisté, rovné linie antických chrámů, které se mi kdysi zdály tak strohé - až přísné mě nyní začínají opět okouzlovati.“
Najednou se ale přestane usmívat: „Ale šlechtici významní, kteří mi práci nabízejí, to takto necítí, jistěže se jim snažím vyhověti, ale pranic mě to již netěší,“ kroutí hlavou a smutně se napije z korbelu piva, který mu mezitím krčmář přinesl s úklonou na stůl.
„Starý pán zámku v Loučeni – Rytíř řádu zlatého rouna - Karel Arnošt z Valdštejna, pro něhož jsem jeho zámek přestavoval, jak víte, ten mi rozuměl. Sám byl velmi zcestovalý i v Portugalsku byl.“
Najednou se starší z architektů zamyslí, jakoby si na něco důležitého vzpomněl, pokračuje ve svém monologu: „A ve Francii tam ho dokonce uvěznili, byl z toho tehdy velký poprask, uvěznit císařského velvyslance, kdo to kdy slyšel? Ale starý pán se tomu jen smál, tak jako já teď tady s Vámi, prý to bylo zajetí za odměnu, dokonce mu dovolili jezdit na výlety do Paříže!! No a tam se mu prý zalíbil ten nový styl, který i mě okouzluje, však vy víte nejlépe Františku, co mám na mysli – trochu méně kudrnatých štuků vrátit fasádám linku a zaměnit oblost a zlatavost za vzduch a světlo.“ vzdychne smutně Kaňka.
„Ale pane, jsou zlaté časy a ty musí být vidět jak na fasádách, tak zejména v interiéru, páni naši, naše šlechta si to takto přeje, tak Vaše Karlova koruna v Chlumci u řeky Cidliny například, tam se jezdím učit to je skvost ta se velmi panstvu líbí!!“ oponuje jemně Kaňkův žák.
„Děkuji Vám Františku, je to od Vás milé, ale jak říkám a věřím, že k Vám mohu být upřímný, práce už mě tak netěší a ta nechuť, myslím si, na neduhy všeliké mého těla zadělává,“ hekne Kaňka, s bolestivým výrazem se chytne za záda a protáhne se. „A také mám pocit, že se již dále nikam posunouti nemohu, i tím císařským architektem už mě jmenovali - a co teď dál? Čeho ještě dosíci mohu? No řekněte sám?“ obrací se na svého žáka.
Preé jen smutně krčí rameny.
„Františku?!“ šeptá Kaňka, rozhlíží se a rukou naznačuje svému žákovi, aby k němu přistoupil blíž: „O tomto, co Vám zde teď vyjevím, nikomu ani muk, hlavně ženě mé ani slůvka,“ udělá dramatikou pauzu Kaňka a Preé horlivě přikyvuje.
„Rád bych začal vařit, to mě okouzluje,“ vyhrkne architekt.
„Cože vařit?!“ zhrozí se Preé. „To je snad práce pro posluhovačky, kuchtičky, cuchtičky jakési? Váš talent, mistře, to nejde jen tak zahodit!! Vařit?“ kroutí Kaňkův žák hlavou tak, až mu málem uši uletí.
„Ale pšššššt, Františku, aby Vás pečená husa kopla… Já a kuchyně! Nechte mě domluvit, jste zrychlený jak tahle nová doba sama,“ obrací Kaňka oči v sloup. „Vařit pivo chci, s chmelem se mazliti, ten zlatavý mok - v tom je budoucnost tohoto národa!!!“ pozvedne korbel ke stropu a zálibně se na něj usmívá: „A ještě Vám pití jeho skvostnou náladu vyrobiti umí!!!!!“
Náhle se zarazí a vážně se otočí na svého přítele: „Vám Františku řemeslo své předat zamýšlím, ale ať Vám jen radost činní! Pamatujte, jmenovče můj, nikdy nepracujte s nechutí, to začátek konce bývá!
:
František Ignác Prée – architekt a Kaňkův žák, který poté co se z Kaňky stává de facto sládek, přebírá jeho živnost a je od roku 1727 druhým stavitelem Jana Josefa Valdštejna. Umírá však již v roce 1755, tedy o celých 11 let dříve než jeho učitel.
„Je to neuvěřitelné, jak se doba stále opakuje, také jsem takto kdysi promlouval se svým otcem,“ říká Kaňka skoro pobaveným hlasem a usedá s mohutným žuchnutím na dřevěnou židličku v krčmě.
„Nechtěl mě nechat stavby navrhovat – můj otec,“ otáčí se na svého žáka a vysvětluje: „Plány jsou prý jen plány, plácání do vod Vltavských, častokrát z nich nezbude zhola nic, lamentoval stále, jen cihla je to pravé řemeslo – to jsou jeho slova, příteli, a dnes?“ usmívá se Kaňka od ucha k uchu.
„Dnes pracujeme společně a on dle mých dispozic staví. Tam u kostela svatého Mikuláše na Starém městě, víte? Však to má jen kousek od domu, kde přebývá - v ulici Celetné.“
„Při vší úctě, pane, netroufal bych si rozpravu naši k debatě mezi synem a rodičem přirovnávat, já nejsem tak mlád a Vy nejste tak stár,“ jakoby omluvně vysvětluje Preé. „Jste mým učitelem a já Vás v převeliké úctě chovám a nedovolil bych si čehokoli proti Vašim návrhům namítati.“
„Ne, ne Františku, dobře jste vycítil, že mě v poslední době úplně jiné zaměstnání přitahuje a patrně správně mi oponujete, tím svým milým způsobem, který mě zhola nic neuráží! Jest to asi přirozený běh věcí na světě tomto, můj milý příteli, že generace mladších vždy s novým pohledem na věc přichází,“ filozofuje trochu posmutněle Kaňka. „Mně, ale ta nová modernost staveb z posledních dní už těšit přestává a naopak do svých mladých dní se obracím.“
Zasní se: „Do doby, kdy jsem v Itálii studoval - ty čisté, rovné linie antických chrámů, které se mi kdysi zdály tak strohé - až přísné mě nyní začínají opět okouzlovati.“
Najednou se ale přestane usmívat: „Ale šlechtici významní, kteří mi práci nabízejí, to takto necítí, jistěže se jim snažím vyhověti, ale pranic mě to již netěší,“ kroutí hlavou a smutně se napije z korbelu piva, který mu mezitím krčmář přinesl s úklonou na stůl.
„Starý pán zámku v Loučeni – Rytíř řádu zlatého rouna - Karel Arnošt z Valdštejna, pro něhož jsem jeho zámek přestavoval, jak víte, ten mi rozuměl. Sám byl velmi zcestovalý i v Portugalsku byl.“
Najednou se starší z architektů zamyslí, jakoby si na něco důležitého vzpomněl, pokračuje ve svém monologu: „A ve Francii tam ho dokonce uvěznili, byl z toho tehdy velký poprask, uvěznit císařského velvyslance, kdo to kdy slyšel? Ale starý pán se tomu jen smál, tak jako já teď tady s Vámi, prý to bylo zajetí za odměnu, dokonce mu dovolili jezdit na výlety do Paříže!! No a tam se mu prý zalíbil ten nový styl, který i mě okouzluje, však vy víte nejlépe Františku, co mám na mysli – trochu méně kudrnatých štuků vrátit fasádám linku a zaměnit oblost a zlatavost za vzduch a světlo.“ vzdychne smutně Kaňka.
„Ale pane, jsou zlaté časy a ty musí být vidět jak na fasádách, tak zejména v interiéru, páni naši, naše šlechta si to takto přeje, tak Vaše Karlova koruna v Chlumci u řeky Cidliny například, tam se jezdím učit to je skvost ta se velmi panstvu líbí!!“ oponuje jemně Kaňkův žák.
„Děkuji Vám Františku, je to od Vás milé, ale jak říkám a věřím, že k Vám mohu být upřímný, práce už mě tak netěší a ta nechuť, myslím si, na neduhy všeliké mého těla zadělává,“ hekne Kaňka, s bolestivým výrazem se chytne za záda a protáhne se. „A také mám pocit, že se již dále nikam posunouti nemohu, i tím císařským architektem už mě jmenovali - a co teď dál? Čeho ještě dosíci mohu? No řekněte sám?“ obrací se na svého žáka.
Preé jen smutně krčí rameny.
„Františku?!“ šeptá Kaňka, rozhlíží se a rukou naznačuje svému žákovi, aby k němu přistoupil blíž: „O tomto, co Vám zde teď vyjevím, nikomu ani muk, hlavně ženě mé ani slůvka,“ udělá dramatikou pauzu Kaňka a Preé horlivě přikyvuje.
„Rád bych začal vařit, to mě okouzluje,“ vyhrkne architekt.
„Cože vařit?!“ zhrozí se Preé. „To je snad práce pro posluhovačky, kuchtičky, cuchtičky jakési? Váš talent, mistře, to nejde jen tak zahodit!! Vařit?“ kroutí Kaňkův žák hlavou tak, až mu málem uši uletí.
„Ale pšššššt, Františku, aby Vás pečená husa kopla… Já a kuchyně! Nechte mě domluvit, jste zrychlený jak tahle nová doba sama,“ obrací Kaňka oči v sloup. „Vařit pivo chci, s chmelem se mazliti, ten zlatavý mok - v tom je budoucnost tohoto národa!!!“ pozvedne korbel ke stropu a zálibně se na něj usmívá: „A ještě Vám pití jeho skvostnou náladu vyrobiti umí!!!!!“
Náhle se zarazí a vážně se otočí na svého přítele: „Vám Františku řemeslo své předat zamýšlím, ale ať Vám jen radost činní! Pamatujte, jmenovče můj, nikdy nepracujte s nechutí, to začátek konce bývá!
