“Tati, tati, já chci do bludiště, budeme tam bludišťovat.”“Neříká se bludišťovat, ale bloudit,” ozývá se v tatínkovi pedagog.
“A pak půjdeme ještě do labyrintu a tam budeme labyrintovat,” stupňuje požadavky Jaroušek. “To se taky takhle neříká, v labyrintu se…”
Tatínek se zarazí. Jak vysvětlit dítěti, že labyrint je cesta ke středu, a to i ve smyslu duchovním. “Jaroušku, v bludišti se bloudí po různých spletitých cestičkách, máš tam různé vchody i východy. Kdežto labyrint mívá jeden vchod a geometricky řešená cesta vede pouze do středu. Tam je většinou něco zajímavého, strom , socha…”
“Jaroslave, kde máš Jarouška?” běží maminka od stánku se zmrzlinou, ”že ty ses zase zabral do svých filozofických úvah? A já teď abych rychle probludišťovala celým labyrintem a našla Jarouška dřív, než začne zkoumat fontánu se zlatýma rybičkama. Ach, ti chlapi…”
