Vzpomněla si na jeho upřený pohled v den, kdy se poprvé setkali. Seděla v poslední řadě, nohy natažené pod židlí před sebou, na klíně složku s poznámkami a v ruce sklenici s vodou. Za čtyři dny semináře vyseděla v polstrované židli důlek. Po večeři si ručně psané poznámky přepisovala na pokoji do notebooku a popíjela víno z plastové láhve, zatímco ostatní se snažili pokořit rekord v konzumaci předraženého vína a rumu. Jejich smích i hlasitou hudbu téměř neslyšela, pokoj si vybírala zásadně jednolůžkový a pokaždé ve staré části hotelu, která byla od centra dění dostatečně vzdálená. Zato byla blízko zámecké zahrady, kam vyběhla hned první večer po setmění.
Tráva navlhlá odpoledním deštěm příjemně chladila holé nohy v bílých sandálech a splývavá sukně se při každém kroku ladně zavlnila. Linda si konečně připadala volná. A taky krásná.
Stáhla z vlasů gumičku a rozpuštěné prameny promnula prsty. Na okamžik přivřela oči. Zahrada voněla růžemi a deštěm, osvětlená stříbrnými odlesky měsíce i matnými lampami podél chodníčků.
„Kouzelné místo, že?“ Trhla sebou. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“
„To nic. Byla jsem zamyšlená.“
Stál vedle ní, sako přehozené přes ruku. Vypadal jinak. Přítmí mu vyhladilo tvář do přívětivější podoby.
„Nechceš se projít?“
„Ráda.“ Souhlasila tak rychle, až ji to vyděsilo.
Skoro ho neznala. Věděla jen, že se jmenuje Richard a na manažerské pozici je nový. Jako jediná ve firmě četla emaily s předmětem Důležité oznámení. Ostatní se většinou spokojili s tím, co se k nim doneslo během obědové pauzy.
Třeba má pod tím sakem schovaný sekáček na led, napadlo ji a v duchu se zasmála představě, jak utíká rozbředlým trávníkem před vraždícím psychopatem a myslí na to, že si umaže sukni od bláta.
Zastavili se před zeleným tunelem. Vypadal jako tajná chodba.
„Podíváme se, kam to vede?“
„Je tam tma. A bahno.“
Chytil ji za ruku. Ucukla. Rozesmálo ho to. Připomínala patnáctiletou pannu na prvním rande. Nasupeně našpulila rty a vydala se směrem k tunelu sama. Když ho míjela, pohladil ji po nahé paži. Tentokrát neuhnula. Nebránila se ani tehdy, když se dotýkal její tváře. Stála tam, v jeho náručí, přitisknutá k hrudi, která se vzrušením nadzvedávala v pravidelném rytmu, a cítila jeho horký dech na svém krku. Zatočila se jí hlava a nohy se jí podlomily.
„Držím tě,“ zašeptal. Uběhlo snad sto let, co naposledy slyšela větu, která dává ženám pocit bezpečí a mužům posiluje ego, protože Bůh jim přece nenadělil silné paže jen tak, muselo to mít hlubší smysl, stejně jako všechno na světě. Jen na krátký okamžik zaváhala. Špatné svědomí, které ji ještě do donedávna pronásledovalo na každém kroku, tady najednou nebylo. Ani trochu. Jak je možné, že jeden den usilovně bojujete proti porušování morálních pravidel a druhý den necháte cizího muže, aby vás v tmavém koutě opuštěné zahrady vášnivě líbal?
Vedl ji tunelem až na konec, kde mezi větvemi stromů pronikalo měsíční světlo na palouček pokrytý perfektně střiženým anglickým trávníkem. I v tom přítmí se před nimi hrdě vzpínal dřevěný svatební oblouk, svědek planých nadějí o věčné lásce a věrnosti až za hrob.
Linda se rozesmála. Byl to vodopád ironie i smutných vzpomínek na život, který vždycky chtěla a nikdy neměla, směsice skrývané bolesti a neskutečné úlevy. Zakrývala si pusu rukou a téměř se dusila smíchem, co nešel zastavit, zpomalit ani ovládat. Linda a Richard.
Dva zadaní od rodin, kteří se mlčky dohodli, že si to spolu rozdají pod svatebním obloukem v zámeckém parku. Jsou věci, které nevymyslíte. Prostě se vám přihodí.
Dýchala zhluboka ve snaze odehnat hlasitou záplavu upřímnosti, zatímco Richard se zeširoka usmíval a ve tmě zářily jeho bílé zuby. Když se konečně uklidnila, přistoupil k ní a pohladil ji po tváři. Sako mu z paže sklouzlo na zem. Sekáček z něj nevypadl a Linda ztratila poslední důvod k útěku od toho, co nutně muselo přijít, protože se pro to rozhodla dávno před tím, než Richarda poznala. Štěstí totiž není dar ani odměna. Štěstí je volba.
„Jsi nádherná,“ šeptal už poněkolikáté a vyhrnoval jí sukni, aby nahmatal krajkové kalhotky, které se staly hlavním tématem diskuzí po zbytek semináře. Následující den je totiž objevila Lindina kolegyně, když v šest ráno běžela parkem a svůj nález ukázala kromě Lindy snad všem.
Krajkový poklad bavil osazenstvo ještě dva dny, ovšem nakonec všeobecné vzrušení z hledání majitelky vyšumělo do ztracena a kalhotky skončily v odpadkovém koši.
Linda se z té příhody patřičně poučila a na schůzky s Richardem přestala nosit spodní prádlo.
Letos to bude pět let od okamžiku, kdy ležela na Richardově saku a kousala se do ruky, aby nekřičela. Jejich společné chvíle by se daly spočítat na prstech jedné ruky, přesto nebo možná právě proto byl Richard jejím osudovým mužem. Vrátil jí touhu chtít víc, tu touhu, kterou někde po cestě manželstvím ztratila a nedokázala ji najít, přestože opravdu chtěla.
V té zahradě totiž nešlo o vášnivé milování ani polibky, po kterých ji mrazilo ještě půl roku poté, vlastně nešlo ani o Richarda samého, protože kdyby tam potkala Karla nebo Huga, pravděpodobně by její procházka skončila stejně.
V té zámecké zahradě, kde to vonělo růžemi a deštěm a kde první noc zapomněla v záplavě hormonů své oblíbené kalhotky, v té zahradě šlo především o ni. A o její rozhodnutí být konečně šťastná.
