Moucha lezla po stropě a byla už pořádně naštvaná. Ten strop patřil muzejní vitríně a ta moucha do ní vlezla před dvěma hodinami. S občasným bzučením sledovala pás diodového osvětlení nad nápisem: „Nejvýznamnější trilobiti devonu“. Pod ní na stěně viseli nejvýznamnější trilobiti a chladně zírali na svůj odraz ve skle. Moucha se snesla o něco níž.
Když sem lezla, myslela si, že za sklem najde něco zajímavého, něco takového, jako v cukrárně nebo v řeznictví. Teď nevěděla, jak zpátky. Svůj vztek si vylévala na trilobitech; nikdo jiný ve vitríně nebyl.
„Co vejráte, vy škatule staroslavný?!“ hučela, když pod jedním z nejvýznamnějších trilobitů devonu kadila přehlásku nad slovo „Proetus“.
„Jak se, sakra, dostanu ven?! Nevíte, co? Vy jste to snad nikdy ani ne-zku-si-li?!“
„Vy chcíplotiny muzeální, senilní!“ zabzučela při vývrtce směrem k dolním svítidlům. „Vy rašple diluviální!“
Kráčela zase po skle vzhůru. Namíchnutě vykopávala nohama. Nejvýznamnější trilobiti devonu na ni dál nepohnutě hleděli. Mouchu to vševědoucí, zkušené, miliony let cvičené mlčení dohánělo k šílenství.
„Co čumíte, jako byste sežrali prašalamounovo pratento?! Prablbci! Blbokmeti! Pravýkvěte! Vy sbírko všech beznadějných, ubohých, zatracenejch pokusů! O mouchu!“ Bušila hlavou o sklo.
Druhý den ráno se ve vitríně zase rozsvítilo. Nejvýznamnější trilobiti devonu chladně zírali na svůj odraz ve skle.
Pod nimi ležela na zádech smrtelně vyčerpaná moucha. Malátně pohybovala lízacím ústrojím, které ještě před hodinou na nejvýznamnější trilobity devonu vyplazovala. Netrvalo dlouho a bylo po ní.
Poučení: Chovej vždy úctu k starším.
