Šumný architekt a herec David Vávra se poslední roky věnuje pátrání po českých stavitelích, kteří odešli z naší země. Během kurzu na zámku Loučeň nám říkal o staviteli Antonínovi Raymondovi, jehož osud by prý byl na román. "Jeho život je jako hollywoodský film. V roce 1910 stálo na začátku jeho kariéry hluboké lidské selhání," vyprávěl nám David. Tak jsme mu slíbili, že o Raymondovi zkusíme napsat... Využijte níže uvedené informace z rozhovoru k inspiraci pro sepsání jedné životní kapitoly tohoto významného českého světoběžníka.Co tedy Antonín Raymond na začátku kariéry provedl?
Byl pokladníkem Svazu československého studentstva. Po plese, když bylo v pokladně nejvíc peněz, ukradl 2 500 korun – což byla částka odpovídající téměř ročnímu platu středoškolského profesora – a zmizel přes Paříž do Ameriky.
Tam se jako nesmírně talentovaný architekt s čichem pro vše nové stal v šestadvaceti letech členem týmu, který vybudoval jeden z prvních mrakodrapů v New Yorku. Za první světové války byl špiónem a spolupracoval s Masarykovou skupinou, takže měl trochu podíl i na vzniku Československa. V posledních dnech války za velmi dramatických okolností převezl ze Švýcarska automobil budoucímu velvyslanci.Jeho život je jako hollywoodský film. V roce 1910 stálo na začátku jeho kariéry hluboké lidské selhání.
 |
| Šumné stopy o Raymondovi 1. a 2. díl |
Kauza se táhla dvanáct let. Raymond tvrdil, že vše doma po válce vrátil, ale prostředník peníze nepředal. Proto byl na Raymonda vydán mezinárodní zatykač. Nakonec splatí dluh ve výši čtyřnásobku původní sumy. V té době už spolupracuje s legendárním americkým architektem Frankem Lloydem Wrightem. Odjíždějí spolu do Tokia, kde se Raymond podílí na stavbě moderního hotelu Imperial. Krátce na to udeří v Japonsku zemětřesení. Padá téměř celé Tokio. Hotel Imperial zůstává stát, takže firma získává renomé. Frank Lloyd Wright nechá v Japonsku Raymonda, protože si myslí, že bude dělat v jeho ateliéru nové zakázky. Jenže na to je Čech moc chytrý, zakládá si vlastní ateliér a stává se jedním z nejprotěžovanějších japonských architektů. Hlavně díky tomu, že přináší do Japonska současné trendy: modernismus, Corbusierův funkcionalismus, art deco i český kubismus, přetavený do zvláštní podoby. Zvládá až třicet realizací za rok. A vůbec nejde o malé věci, ale obří zakázky – školské komplexy, letiště, budovy různých společností.
Za druhé světové války museli všichni cizinci z Japonska pryč? Kam se vrátil Raymond?
Nejdřív na Kladno. Snaží se přemluvit svou rodinu k odchodu ze země, ale marně. Všichni skončí v koncentráku a válku nikdo nepřežije. Raymond prchá sám do Ameriky, kde staví moderní haciendy, horizontálně řešené domy s dostatečným prostorem a komfortem. Na konci války se stává poradcem Spojených států pro bombardování Japonska. Na jeho modelových domech si armáda zkouší, jak působí bomby. Současně se však zasadí o to, aby nebylo bombardováno Kjóto, místo nejkrásnější buddhistické i šintoistické architektury.
Jak se po tom všem odvážil zpět do Japonska?
Kdyby vše sám na sebe neprozradil, nikdo by to o něm nevěděl. On po válce počkal dva roky, než opadnou protiamerické vášně, a pak se vrátil. Na vybombardovaných místech – s nadsázkou řečeno – začal realizovat své další projekty. Dodnes je považován za jednoho ze zakladatelů moderní japonské architektury, za což dostal dokonce japonský Řád Vycházejícího slunce. Teprve po čtvrt století se natrvalo vrátil do Ameriky, kde v roce 1976 zemřel. Jeho monografii velmi krásně napsala Irena Veverková.
Po návratu z Japonska jste spolu s kladenskou radnicí založil architektonickou soutěž Cena architekta Antonína Raymonda pro mladé studenty.
To, aby talentovaní mladí lidé nemuseli krást pokladničky, když se chtějí jet do světa poučit… Jsem v kontaktu s ateliérem Antonína Raymonda v Tokiu, který tam pod vedením jednoho z jeho žáků, architekta Šigefumiho R. Cučiji, stále funguje. Od roku 2011 tam posíláme výherce na čtrnáctidenní stáž. Navázal jsem s panem Cučijou velmi úzké přátelství. Nabídl mi, abych v Japonsku na Raymondovu památku používal jméno David R. Vávra, jako on se podepisuje Šigefumi R. Cučija.
