Když člověk přijme to, co je, přestane život tolik bolet. Nevím, kdy to tak budu mít, ale zkouším to. Tak zrovna dneska mi k tomu pomohly Zápisky Indiána.
Ještě pořád jsem ve fázi třídění, uklízení – ať už kvůli renovaci domu čí kvůli … no, vy víte čemu. (A nemá to nic společného s Harry Potterem, kdy se nemohlo mluvit Vy víte o kom. S holkama se nyní na Harryho Pottera díváme. Je to mnou nařízená povinná výuka a naštěstí všechny díly v češtině moje kamarádka Zuzka měla a půjčila mi je.
Terezku Harry Potter minul, tak jsem se rozhodla to napravit.
Ale zpátky k Indiánům. Kolikrát jsem přemýšlela, kde se v Petrovi brala ta houževnatost, smysl pro čest, zodpovědnost, pracovitost a to všechno kolem. A z věcí, které tu nyní vyndávám z knihovny na mne vypadly Zápisky Indiána. Není to poprvé. Stalo se to už jednou.
Chystali jsme se na odlet do Spojených Států za prací na čtyři měsíce. To jsem si ještě naivně myslela, že to budou jen čtyři měsíce, které se pak protáhly na dlouhé dva roky. Nyní mi připadají dva roky, jako když foukneš do peříčka a ono uletí, ani nevíš jak. Bude to tím, že mě čeká mnohem více roků, které nemají jasně daný směr. Zatím mám pocit, že to budou roky prázdna. Žádné takové roky předtím nikdy nebyly.
Tak znova, k těm Indiánům…
Když jsme balili věci bylo všechno hodně rychlé. Přijde mi, že je to u nás vždycky tak. Všechna rozhodnutí či události měli vždycky velmi rychlý spád. Stěhování, práce, příchod naší první dcery Anny na svět, která se rozhodla, že nás, jako rodiče chce vidět už o tři týdny dříve. Jen naše zamilovanost a chození než jsme se dobrali ke svatbě byli dlouholeté. Všechno ostatní nějak v rychlém tempu, jako, když se závodí. Tedy hlavně z Petrovi strany s mojí klidnou silou, která vše vyrovnávala.
Jeden den zpráva, že budeme žít v cizině, za 14 dní jsme v cizině byli – v Indianapolis. Byl to šok. Pro všechny. Na balení byl limitovaný čas. Řešili jsme kam dáme všechny důležité dokumenty – Kupní smlouvu na byt, originály rodných listů a podobně. Říkali jsme si – za 4 měsíce jsme sice zpátky – ale v bytě, který jsme nechali prázdný jsme takové věci nechat nechtěli.
Šla jsem tedy do banky, pronajala tam na 4 měsíce trezor a chtěla tam ty naše důležité dokumenty a jeden zlatý řetízek s Andělem od tety Hanky donést. Ptala jsem se, jestli tam chce kromě smluv a řetízku dát Petr ještě něco.
Došel k sobě do pracovny a vytáhl sešit Zápisky Indiána.Není to ani knížka. Je to starý sešit formátu A4, kam si malej kluk plný dobrodružných snů začal psát ručně svoje zápisy a z vystřižených novinových článků a ručně malovaných kreseb dávat dohromady svojí životní cestu. Díky Vladimíru Hulpachovi – autorovi novinových článků a krásně vyvedeným ilustracím Zděňka Buriana se tenhle malej kluk dostal do míst, kde jsme se nakonec ocitli i my jako rodina – do Ameriky.
Tady určitě začalo to všechno, co Petra formovalo a nakonec mělo vliv i na mě a moje holky. Právě z tohohle sešitu a z tohohle období se dá poznat, kde se zrodila touha malého kluka po dobrodružství. Nevím, které periodikum články vydávalo, ale podle grafiky a též podle toho, že v období, o kterém hovořím moc časopisů nevycházelo bych to tipla na Mladý Svět.
Čtu si teď ten sešit a vím, proč jsem ho měla dát před naší cestou do trezoru v bance. Bylo to pro Petra důležitější, než uchovat v bance nějaké peníze, které jsme v té době vlastně ani neměli. Náš odjezd se datoval na rok 2000. Odlétali jsme 4.července – na Den nezávislosli a při příletu do Indianapolis jsme viděli z letadla ohňostroje, jakoby nám vzdávali hold, že jsme se na cestu vydali.
Pro Petra to musel být splněný sen. Tahle možnost vycestovat pracovně do zahraničí byla pro Petra skutečně velká radost. Já jsem to nevnímala stejně. Asi kvůli tomu, že byla moje startovací cesta trochu jiná.
Letěli jsme již jako rodina se čtyřletou dcerou Aničkou, neuměla jsem jazyk. Nevnímala jsem to stejně.
Teď, když pročítám Zápisky Indiána, vidím v těch informacích o Indiánech, že prostě takový chtěl být a splnilo se mu to. Jsem za to moc ráda. Zápisky Indiána budu opatrovat taky. Jako památku.
Ale protože se mají věci taky někdy poslat dál a někomu mohou udělat radost jsem tenhle sešit nechala ofotit. Máme sice tři holky a Indiáni už deska nefrčí, ale kdo ví? Já mám jednoho adepta, kterému chci takový sešit předat. Jeho máma ani táta to ještě nevědí, ale vím naprosto přesně, kdo dostane kopii těchto zápisků. Třeba tomu malýmu klukovi taky zasvítí oči a bude někdy chtít žít tak jako Indiáni a mít aspoň zlomek jejich vlastností a dovedností – čest, vytrvalost, houževnatost, sílu a úctu k přírodě.
I já mám trochu k tomu všemu našlápnuto – ale znáte mne – takovou tou svou cestou. Na zahradě máme indiánské týpí, které jsem koupila asi před dvěma lety a je mi v něm moc dobře. Medituji tam a chci to umožnit i někomu jinému.
Miluju taky oheň a když se mohu projít po koberci ze žhavého uhlí, dostávám se do naprostého stavu čisté mysli. Je to krásný pocit a přála bych ho všem, ať už ho zažijí při přechodu po žhavém uhlí nebo jinou cestou. Čistá mysl je stav, který mi nyní chybí a chtěla bych ho zpátky.
Moc se snažím, věřte mi.
Dávám Zápisky Indiána na poličku. Svazuji šňůrky, které u sešitu jsou. A nechávám si pro Vás v záloze vyprávění o sešitech, které mají názvy Kadet a taky hladím jiný sešit, který je polepený králičí kůží. Tak třeba tam je záznam tenhle … „12 narozeniny jsem strávil na výpravě. Šli jsme po řece na Strádov. Cestou jsme hráli hru. Přišel jsem na její styl a vyhrál jsem“ … aby ne. Bylo to tak i jiné roky. A já se vrátím na začátek tohohle psaní a skončím stejnou větou:
Když člověk přijme to, co je, přestane život tolik bolet. Někdy při meditaci už to tak je.
Aspoň na chvilku.
Cartigny 22.6.2020
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
