Byl jednou jeden televizní pořad. Vlastně ne. Byl jednou jeden gauč. Vlastně, taky ne... Byl jednou jeden člověk. Tak je to správně. A ten člověk ležel na gauči. Ležel na něm už roky. Ani si nepamatoval, že by to kdy bylo jinak. Vsakoval se do něj den za dnem hlouběji a hlouběji a sledoval televizní pořady. Zábavný moc nebyly, ale pořady to byly, a to mu stačilo.
 |
| Všechnopárty 29. června 2018 |
„Každý se naučí psát,“ říká a on ji poslouchá. A vzpomíná.
Kdysi taky psal. Povídky. Jen tak. Pro radost. Hezky pěkně do šuplete a nechat zaprášit, tak to bylo.
Pořad skončil a človíček usnul. Usnul? Ale kde že. Právě naopak. Mozek mu do snu vytahuje dávno zapomenuté texty. Čte je. Baví ho. Směje se, dojímá i pláče.
Bože, tak dlouho už nesnil.
„Kam jdeš, kámo?“ říká gauč, když se chce ten člověk ráno zvednout. „Od deseti jde biatlon, budeme se dívat!“
Chvíli váhá. Přitažlivost gauče je mocná, ale krom jeho gravitace cítí dnes i něco jiného. Jakoby ho nějaké neviditelné vlákno táhlo jinam.
„Ale já bych chtěl jít k počítači,“ namítá. „napsat e-mail paní, co jsme ji včera viděli v tom pořadu,“ pokračuje skoro až omluvně.
„A proč?“ gauč na to.
 |
| Všechnopárty 29. června 2018 |
„Co ona?“
„Učí lidi psát. A já píšu rád. Vlastně... psával jsem.“
Zasní se.
„To jsou kecy, radši seď a zapni televizi. Za pět minut to začíná!“
Gauč a vlákno. Ještě chvíli se o něj přetahují. Ale vlákno je dnes nějaké jiné. Silnější. Silnější než jindy.
Človíček se zvedne a jde po něm. Nejdřív jen k počítači, napsat e-mail. E-mail, který promění vlákno v cestu. Není vždy pohodlná, někdy je to pěkná D-jednička, ale na rozdíl od gauče je na jejím konci něco zajímavého a pěkného. Na konci téhle cesty je kniha.
Tahle kniha.
Tak krásné čtení, milý čtenáři. Vyjde před Vánocemi. Takhle nějak bude vypadat...
Poučení: Je jedno, jaké vlákno je to vaše, ale držte se ho! Stojí to za to.
Kurzy Psaní podle Lustiga s Danou Emingerovou
