„Holky, víte, co na něm zbožňuju?“ napíná Leona své kamarádky při pravidelném setkání. Všechny dobře vědí, že má někoho nového, a jsou lačné dozvědět se podrobnosti.
„Ty dlouhý předehry,“ chlubí se Leona. „Víte, on nikdy nespěchá a vydrží fakt dlouho!“
„Hmm, tak to by se mi taky líbilo,“ prohodí Radka s neskrývanou závistí. „Nechceš mi ho někdy půjčit? Vyměnila bych ho za Jiřího…“
„Ale jo, co bych pro tebe neudělala,“ zašklebí se Leona. „Ale myslíš, že by to pomohlo?“ dodává s úsměvem, jehož význam může Radka jen stěží pochopit.
Později, když spolu zůstanou sedět už jen samy dvě, Radka najednou povídá: „Představ si, že můj Jirka má asi milenku…“
Leona těžce polkne: „A jak jsi na to přišla?“
„Včera se vrátil dost pozdě, prý musel zůstat v práci, že se protáhla porada nebo co.“
Leona zrudne. Moc dobře ví, kde včera Jirka byl.
„V tom nic nehledej...“ začne, ale Radka pokračuje: „To se ti řekne, nehledej! Jenže pak sedíme u televize, já si odběhnu na záchod, a když se vracím, akorát mu pípne esemeska na mobilu, co nechal v bundě. Tak jsem mu chtěla telefon donést... a víš co na displeji vidím? Díky za krásný večer. Jitka. Samozřejmě mi to nedalo, tak jsem zprávu otevřela a v ní: P.S. Ty hodiny s tebou utekly jako minuta pouhá, stále se topím v té vášni a hřeje mě tvé touha. Chápeš to? Nějaká mrcha mu píše básničky! A ještě takhle blbý.“
Leona pocítí úlevu i vztek zároveň. Nemůže uvěřit, že Jiří je takový dobytek, že kromě ní a své ženy Radky šuká ještě nějakou další. A navíc, jak to zvládnul ve stejný den, kdy měli rande spolu?! Než stačí zjistit, která emoce vítězí, Radka dodává: „Tak jsem tý couře odepsala: Raději se rychle nauč plavat. Tvůj verš je sice krásný, ale já se nechci vázat. Že to bylo naposled, milá Jituš, je snad jasný.“
Leona vyprskne smíchy. „Ale tím ses prozradila, ne?“ namítne.
„Hele, buď jí to nasere, přestane ho vopruzovat a já to Jiřímu stejně spočítám, nebo si to řeknou a on ještě přileze s prosíkem. V každým případě si to pěkně vypije!“
„Máš pravdu, je to hajzl!“ pronese Leona a dívá se se zadostiučiněním na bojovně naladěnou kamarádku. Představa, jak to Radka manželovi vytmaví, jí dělá opravdu dobře!
Cestou domů Leona přemýšlí, jak se Jiřímu pomstí ona. Na rohu ulice v rozčilení narazí do nezvykle vysoké, pospíchající ženy. „Au, moje noha! Hej, žirafo, dávej bacha!“
„No tak, pardon…“
„Jé, Jardo!“ otočí se Leona za známým hlasem, „jsi to ty?“
„Proboha, Leo! Promiň! Není ti nic, kotě?“ Jardovi to vždycky slušelo víc jako ženě než chlapovi. Prostě se narodil do jiného těla, než by si přál.
Obejmou se. V ten moment Leonu napadne dokonalý plán!
„Myslíš, že bys mi mohl pomoct s malým vtípkem?“
„Jasně, o co jde?“
„Pujč mi na chvilku svůj mobil.“ Leona naťukává do Jardova telefonu text a mezitím mu vysvětluje jeho úlohu v připraveném plánu. Pak odešle svému nevěrnému milenci zprávu: Jiří, moc ráda bych Vás blíž poznala. Musela jsem Vám to říct, jistě víte, kdo Vám píše. Pokud chcete, můžeme se setkat v pondělí v restauraci hotelu Pallas.
Kapitola II
Jitka se strašně stydí. Jak jen se s Erikem mohla vyspat? Vždyť se včera viděli teprve podruhé. Ale on se zdál tak úžasný. Pozorný, něžný, při vyznání lásky jí citoval ze Shakespeara a ona cítila, že je to vážné. Prostě chlap, jakého si vysnila. Nejdřív se bránila (tedy aspoň v duchu), ale brzy ani to ne a úplně se mu oddala. Když mu potom napsala esemesku, v níž se pokusila o verš, odpověděl okamžitě. Také ve verši. Ale úplně jinak, než čekala... Proč byla tak naivní, vyčítá si.
A stejně jako se trápí Jitka, propadá se do bezmoci i muž, se kterým strávila ten krásný večer. Nejmenuje se Jiří, ale Erik. Právě čeká na odlet do Londýna a přemýšlí, jak se spojí s dívkou, kterou nechce ztratit chvíli potom, co ji našel. Chtěl by jí napsat, jak moc pro něj večer s ní znamenal... Jenže jeho mobil leží doma v předsíni. A zatímco Jitka neví, že při ukládání Erikova telefonního čísla zaměnila jedničku se sedmičkou a zprávu poslala úplně cizímu chlapovi, za nějž napsala odpověď v žárlivosti jeho žena, Erik si běží koupit nový telefon. Do něj ještě na letišti rychle přetahuje všechny kontakty z cloudu. Jitčino číslo však mezi nimi není.
V zoufalství mu dochází, že minulý týden nezálohoval a že si nepamatuje ani Jitčino příjmení. Možná mu ho říkala, ale kdo by se zajímal o jméno, když měla tak nádhernou duši! A taky nohy, prsa... V každém případě o její anatomii už věděl dost, aby ji poznal i po hmatu. Jen netuší, jak ji má, vybaven těmito poznatky, vyhledat na dálku z Londýna. Zkouší dát dohromady, co o ní ví. Třeba že bydlí nedaleko místa, kde vystupovala z auta. A že pracuje někde v Metrostavu.
„Hledám Jitku s pevnýma trojkama, co ráda nosí krajkové spodní prádlo a klín si upravuje jen opravdu lehce,“ mu nepřišlo jako dobrý text inzerátu v rubrice „Hledá se“. Že by tenhle popis poslal jako dotaz do její firmy také nebyl plán, na kterém by se dal postavit úspěšný začátek vztahu.
Bezradně nastupuje do letadla.
Kapitola III
Jiří sedí u televize. Nohy má na stolku, což jeho žena Radka fakt nesnáší, a kouká na fotbal. Užívá si, že je doma sám a nikdo ho neprudí. Radka se, jako každou středu, vrátí až pozdě. Je někde ve vinárně s holkama. Jiří sleduje finále mistrovství světa a po dlouhé době má ve středu večer klid. Většinou totiž, když Radka vypadne ven, tráví středeční večery s Leonou. Tento týden ale rande kvůli fotbalu přesunuli už na úterý. Leona tak může celý večer drbat se svými kámoškami.
Když ho před časem nečekaně svedla, bylo mu s ní fajn. Jenže teď si na něj dělala čím dál větší nároky!
Hvizd píšťalky oznamuje konec zápasu a Jiřího napadá, že vztah s Leonou by měl také odpískat.
V zámku zarachotí klíč. Jiří sundává nohy ze stolu právě ve chvíli, kdy Radka vchází do obýváku.
„Hele, Jiří, víš, že Leona má milence? A víš, co s ní všechno v posteli dělá?“ spustí vyčítavě Radka a svou litanii zakončí slovy: „Proč ty nejsi aspoň trochu takovej?“
Jiří se však k Radčinu překvapení usmívá. Je to poprvé, co si vyslechl kritiku své ženy s patřičnou hrdostí. Možná si Leonu přece jen ještě chvíli nechá, napadá ho, když v tom mu přijde esemeska. Bere mobil do ruky a čte zprávu odeslanou z neznámého čísla: Jiří, moc ráda bych Vás blíž poznala. Musela jsem Vám to říct, jistě víte, kdo Vám píše…
Jiří ale neví. Nemá šanci uhodnout, že odesílatelem je jeho rozzuřená milenka Leona. A tak přemýšlí, kdo by mu mohl takovou přímočarou zprávu poslat. Nakonec dospěje k závěru, že to určitě bude Mirka – ta nová posila z marketingu. Na včerejší poradě si jí nešlo nevšimnout. Měla hluboký dekolt, úzké obepnuté šaty a navíc šarm, se kterým se už dlouho nesetkal. Párkrát se na něj podívala tak, že okamžitě přestal soustředit na tabulky prodeje. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, že po něm takhle vyjede! V každém případě musel ocenit její odvahu a tah na branku! Holt marketing, prolétne mu hlavou, když opatrně odepisuje: Moc rád, těším se na Vás. Třeba v pondělí v šest hodin?
Ve vteřině přichází kladná odpověď. Jarda postupuje přesně dle instrukcí od Leony a zjišťuje, že ho tahle esemesková hra začíná bavit!
Kapitola IV
Hmm, ona je vážně profík, říká si Jiří druhý den v práci, kde se s kolegyní Mirkou párkrát setká pohledem. Ta ale na sobě nedává nic znát, ani nehne brvou. Před polednem zaťuká na dveře její kanceláře: „Mirko, ještě je třeba probrat pár věcí k projektu, tak mě napadlo, že bychom mohli při obědě.“
K jeho radosti Mirka souhlasí.
„Musím říct, že máte můj obdiv za vaši otevřenost a přímost,“ povídá Jiří, sotva se posadí ke stolu. Mirka překvapeně vzhlédne. „Vy jste evidentně žena, která když něco chce, tak si za tím jde, že? Ještě se mi nestalo, aby o mně nějaká žena, navíc krásná žena, projevila takový zájem jako vy.“
Mirka se cítí zmatená. A taky se trochu stydí. Jak jen mohl poznat, že se jí líbí? „Děkuji vám…Ale opravdu nějak nechápu...“ Pak jí dojde, že přeci on vůbec neměl právo něco takového říct?! Co si vlastně o sobě myslí, napadne ji a přejde do útoku: „Jak jste přišel na to, že mám o vás zájem?! Co to má být?!“
Teď je překvapený Jiří.
„No, přeci včera ta esemeska od vás...“
„Ode mě? Ale já vám nic neposílala.“
„Vy jste nepsala tohle?“ řekne Jiří, vytáhne mobil a ukáže Mirce zprávu.
Ta se rozesměje: „Ne, to jsem opravdu nepsala já.“
„Hmm, Mirko, já se hrozně omlouvám, teď se opravdu cítím jako blbec.“
„To nemusíte. Spíš by vás mělo zajímat, kdo vám to napsal a kdo po vás tolik touží.“
Jirka se vzpamatuje z překvapení a povídá: „No víte, ať už to napsal kdokoli, já bych šel raději s vámi.“
Mirka se mu na okamžik zadívá do očí, jako by z nich chtěla vyčíst, jak vážně to myslí. Pak kývne a dodá s úsměvem: „Takže v pondělí v šest.“
Jiří je souhlasem potěšen, nicméně vzniká mu tím problém. Jak jen zjistí, kdo se to s ním vlastně v hotelu Pallas chtěl setkat? Přeci nemůže být ve stejný čas na dvou místech zároveň. Zvědavost je tak silná, že ho nakonec napadá, jak to udělat. Vzpomene si na svého dobrého kámoše Dana, se kterým hrál kdysi v amatérském divadle. A Dan hrál skutečně dobře. Teď se to bude hodit, přemítá Jiří, když vytáčí jeho číslo: „Ahoj Dane, prosím tě, nemáš v pondělí v šest čas? Nutně potřebuju, abys za mě zaskočil na jedné schůzce, já totiž nemůžu a chci vědět, kdo si ji se mnou domluvil…“
Kapitola V
Leonin kámoš Jarda si upraví paruku, naposledy si zkontroluje make up a zhodnotí, že vypadá opravu dobře. Ze zrcadla se na Jardu dívá blonďatá Jarmilka. Opustí toaletu a jde si sednout k rezervovanému stolku. Od Leony má přesné instrukce. Musí vypadat opravdu sexy a nesmí být poznat, že je chlap. Ale tohle pro Jardu není žádný problém. Nalíčit se, obléknout a vyjít mezi lidi jako Jarmilka opravdu umí. Už od dětství to trénuje a není snad nic, co by ho víc bavilo. Po chvilce k Jardovi-Jarmilce přistoupí muž.
„Dobrý den, slečno, nečekáte na mě? Já jsem Jiří,“ představí se Jirkův nastrčený kamarád Dan a přisedne si.
Rozkaz zněl jasně: zjistit, kdo je ta žena, která Jiřímu napsala. A tak Dan jedná podle pokynů. Stejně tak Leonin kamarád Jarda, v ženském kostýmku, hraje svou roli výborně:
„Víte, já jsem vás viděla minulý týden na konferenci v Top Hotelu, a tak jsme si řekla, že vám napíšu. Teď jsem moc ráda, že jste tady a mám vás na pár hodin pro sebe. Nepospícháte, že?“
„Ne, ani ne,“ odvětí Dan a zvědavě se zavrtí. Určitě jde o nějaký vtip, jak se obával Jiří. Ale Jarmilka mrká dlouhými řasami, koulí očima a stále něco vypráví. Pak najednou položí ruku na Danovo zápěstí. Není pochyb, ona ho opravdu chce. Je to kus ženský! Je v ní cosi… cosi nepopsatelného. Danovi se připomíná vzdálená a dlouho potlačovaná touha po někom...
„Co kdybych objednal pokoj, ať máme trochu soukromí, Jarmilko?“ navrhne.
„Proč ne,“ svůdně se usměje krasavice.
Na pokoji se vše odehraje o dost jinak, než si oba pánové představovali. Na Dana čeká pod sukní něžné blondýnky docela velké překvapení a Jardu zase překvapí, že Dan po tom zjištění neuteče. Ani jeden z nich ale nemá pocit, že by jim to nějak zkazilo radost ze setkání...
Ve chvíli, kdy Dan, kterého už od puberty přitahovali také muži, jen to nikdy nikomu neřekl, ochutnává dosud nepoznané, loučí se Jiří před domem se svou kolegyní Mirkou. Lehce ji políbí do vlasů. Nečeká, že ho pozve dál, jen touží po dalším setkání s ní. Tahle jejich schůzka je první z mnoha, které potom následují. A při kterých se už nebudou loučit u vchodových dveří…
Kapitola VI
Leona se ten večer svému kámošovi Jardovi nedovolá. Ozve se jí až druhý den sám.
„Leono, víš, nezlob se, ale já jsem se tím tvým Jirkou opravdu vyspal,“ vypadne z něj hned na úvod.
„Cože, to si děláš prdel? Vždyť on je přeci na ženský!“
„No, asi ne jenom…“
„Ten dobytek!“
Leona práskne telefonem a vzteky se rozbrečí. Když se uklidní, zavolá své kamarádce Radce.
„Hele, přemýšlela jsem o tom. Kontroluješ Jiřímu mobil, jestli to furt nepokračuje?“
„No jasně, ale žádné další zprávy.“
„A co když je maže? Bylo by dobrý mu ten telefon vzít,“ navede ji Leona.
Následující ráno Radka manželovi telefon ztopí a Jirkovi nezbývá, než se do práce vydat bez něj. Když se Leona dopoledne přesvědčí, že Radka má jeho mobil u sebe, pošle na něj z právě zakoupené sim karty novou esemesku: Bylo to s Tebou úžasné! Jsem šťastný, že právě se mnou zažíváš, jak krásné je milování s mužem. Těším na příště. Jarda.
Radka nejdřív nevěří svým očím, posadí se a jen zírá do manželova mobilu. Pak vzteky bez sebe zavolá Leoně.
„Měla jsi pravdu! S někým si pořád píše.“ Ale říct, s kým si píše, Radce hrdost nedovolí. „Jdu mu sbalit kufry, a to ti říkám: vyspím se s prvním pěkným chlapem, kterýho potkám!“
„Dobře děláš. Vyhoď ho, nic jinýho si nezaslouží,“ přizvukuje Leona a už se těší, jak Jiří navečer přileze za ní a ona ho vykopne taky.
Kapitola VII
„Můžeš mi říct, co je tohle?“
Jirka se dívá na svůj ztracený mobil, který mu jeho totálně vytočená žena drží před obličejem.
„Kde byl? A co je to za blbost? Kdo to zase psal?“ diví se Jiří.
„To mi snad řekneš ty, ne? A ani se nezouvej, tady máš kufry, ty prase.“
Jiří stojí mezi dveřmi a nic nechápe.
A pak najednou, z ničeho nic, zareaguje úplně jinak, než by čekala nejen Radka, ale i on. Vezme do ruky oba kufry a povídá: „Vždyť ono je to vlastně jedno, kdo to psal.“
A na odchodu dodá: „Žádost o rozvod podáš ty, nebo to mám udělat já?“
Kapitola VIII
Když se Jiří neozve Leoně s prosíkem o nocleh nejen ten osudný den, ale ani celý následující týden, začne jí to být divné. Nevydrží to a zavolá mu sama.
„Víš, bylo to s tebou fajn, ale všechno jednou končí,“ dozví se od něj spolu s tím, že je na hotelu a je mu tam dobře. Bezchybný plán se Leoně rozplývá jako ranní mlha uprostřed horkého léta a definitivně bere za své o měsíc později při setkání s holkama, kam už zase všechny docházejí pravidelně.
„Děvčata, musím vám říct, že ten můj novej chlap je poklad,“ rozplývá se Radka. Splnila totiž to, čím vyhrožovala. Vyspala se s prvním pěkným chlapem, který o ní stál. A její kolega o ni stál už dlouho...
„Už chápu Leonu, když vyprávěla o tom svým milenci. Taky to teď zažívám,“ pokračuje Radka a dodá jen tak mimochodem: „Ostatně víte, že se Jiří nastěhoval k té holce, co mu psala?“
„Cože, k Jardovi?“ vyhrkne Leona.
„Ne, k nějaké Mirce,“ odpoví Radka a pak se najednou zarazí. „Leono?! Jak víš o Jardovi?“
Leona se kousne do rtu. Ostatní holky ztichnou a Leona, skenovaná tázavými pohledy svých kamarádek, tuší, že z tohohle se nevymluví.
Ve stejnou chvíli, ve stylové restauraci hotelu Pallas, právě usedají ke stolku s bílým ubrusem a červenou svíčkou dva muži. Vídají se spolu často a rádi. Společně otevírají jídelní lístek.
„Na co máš chuť, Jardo?“
„Dám si jehněčí a dvě deci červeného.“
„Já taky,“ usměje se Dan a mávne na číšníka.
A zatímco ti dva večeří, Leona odchází z vinárny v slzách a ví, že následující středy už nebude trávit s holkama, ale sama doma s láhví vína. A zároveň se také Erik konečně vrací z Londýna. Zamilovaný muž, jemuž měla být adresována první veršovaná esemeska, která toho tolik způsobila, vchází do svého bytu, kde najde svůj mobil. Bere ho do ruky, chvíli hledá... a pak položí prst na Jitčino číslo, které už nikdy nezapomene!
