 |
| Ilustrace: Lucie Košinová |
Bylo šest a dvě minuty.
Tou dobou vždycky manželovo auto přijíždělo před dům. Představovala si, jak Honza otvírá automatickou bránu a parkuje v zahradě. Pak zamíří ke vchodovým dveřím, ale teď jsou zamčené. V duchu ho viděla, jak prochází prázdnými pokoji. Hmatatelně cítila Honzův probouzející se vztek a polila ji horkost.
„Musím jít domů,“ omluvila se Blance, která povytáhla obočí a vrhla na Zuzku pronikavý pohled.
Ta sklopila oči. Tušila, co si kamarádka myslí. Už dlouho se na totéž ptala sama sebe, ale nemohla si pomoct. Jako by Zuzku na dálku těch pár stovek metrů, které ji od domova dělily, řídila temná síla a nedávala jí jinou volbu.
„Prosím tě, kup si aspoň něco na sebe. Vypadáš jak zanedbaná Popelka! Vůbec nechápu, proč nosíš pánský kalhoty!“
„Chyběly nám peníze, jak Honzu vyhodili z úřadu,“ namítla Zuzka. „Ty džíny jsou po něm.“
„Po Honzovi?“ Blanka se dobromyslně zašklebila. „Ty seš fakt blbka!“ pohladila kamarádku po tváři a zmizela v ložnici. Za chvíli přinesla dvoje šaty. „Na, Zuzi, vyzkoušej si je. Mohly by ti být. Sice jsou trochu seprané, ale pořád lepší, než... “
„Já stejně moc nikam nechodím,“ skočila jí do řeči Zuzka a spěšně strčila oblečení do tašky.
„Raději choď, nebo ti Honza brzy uteče,“ zdvihla výstražně prst Blanka. „Vždyť jsi hlásila, že už má novou práci. Tak aby se ti tam nezakoukal do nějaký úžasně voháknutý mladý sekretářky!“
Zuzka na to nic neřekla. Jen popadla kabát a rozloučila se.
„Nechápu tě,“ povzdechla Blanka.
Ulicí Zuzka doslova běžela. Tlak v žaludku sílil.
Před domem se zastavila. Rozhlédla se... a zjistila, že Honzovo auto v zahradě nestojí. Zaplavila ji úleva. Stihne to!
Pádila do kuchyně. A rovnou k ledničce. Zmrzlé vepřové panenky vložila do mikrovlnky, zapnula plotýnky a naplnila varnou konvici. Přesně v tomhle pořadí. Ne jinak. Až začne voda bublat, sporák už musí být rozpálený. Bylo třeba, aby se něco vařilo, až manžel přijde.
„Ta nová stážistka bude problém,“ přemítal Honza cestou domů. Studentka za ním přišla těsně před odchodem z práce a zdržela ho dotazníkem o ženské emancipaci, jehož smysl mu unikal. Kulila na něj oči, pořád se chichotala, mrkala, takže vnímal jen to, jak hezky voní. Taková svěžest by se mu v ložnici také líbila, napadlo ho.
„Chtěla bych vědět, co si myslíte o MeToo?“ zeptala se.
„Nic,“ zasmál se a dodal: „Mně by zase zajímalo, co používáte za parfém.“
„Přivoňte si,“ naklonila se k němu. Pak se posadila na stůl a překřížila mu před očima dlouhé nohy.
Rozpačitě ji vyzval, aby vstala, že mu sedí na finančních lejstrech, které si potřebuje vzít s sebou domů. A taky, že už je po pracovní době, takže by šel rád za svou rodinou.
Uraženě odcupitala, ale znovu ho dostihla na parkovišti, když odemykal auto.
„Mohl byste mě svézt k metru?“ zeptala se, a než stačil odpovědět, už nastupovala. Kdyby nešlo o ředitelovu chráněnku, ohradil by se. Opravdu ho už svou vlezlostí štvala. Jenže sám byl ve zkušební lhůtě, splácel hypotéku na dům a stabilní plat potřeboval. A tak rezignovaně kývl.
Rozjeli se. Nová služební audina mu připomněla loňský vyhazov z vysoké manažerské pozice na finančáku. Věděl, jak je všechno křehké a relativní. A nemínil si kvůli nějaké husičce komplikovat život. Zvlášť když všechno táhl sám. Zuzka na mateřské prakticky žádné příjmy neměla. Do práce ji však nenutil. Vážil si toho, že se věnovala se dětem... a samozřejmě bylo prima mít doma komplexní servis. V tomto směru měla jeho žena ze své rodiny skvělou výchovu. Její starostlivá matka byla vzorem všech ctností: tchán dostával celý život jídlo vždycky přesně, barák naklizený, prostě žádné vyměňování genderových rolí.
„Takže co si myslíte o ženské otázce?“
„Nic. Bojovné sufražetky ať zůstanou za oceánem,“ odsekl a pustil nahlas rádio, aby nemusel poslouchat dívčino žvatlání. „Prostě chlap má být chlap a ženská ženská.“
„Myslela jsem, že se vám líbí, jak voním,“ řekla, když ji vysazoval u metra.
„Líbí,“ kývl. „Proto jsem se vás ptal, co používáte za parfém. Inspirovala jste mě. Chtěl bych takový koupit jako dárek své ženě.“
Zuzka uslyšela, jak bzučí brána. Rychle doloupala brambory. Stihla je hodit do vřícího hrnce dřív, než vzal Honza za kliku vchodových dveří. Poslední rozkrájené kousky masa zalila olejem a posypala kořením ve chvíli, kdy její muž vkročil do kuchyně.
„Ahoj!“ políbil ji.
„Ahoj!“ přivítala ho vesele. Potěšilo ho to. Měl rád její úsměv, který se s výchovou dětí občas kamsi ztrácel. Nechtěl, aby se pořád tak honila. Třeba vůbec nechápal, proč musí být večeře vždycky přesně v šest. Nebo proč jeho manželka tak panikaří, když přiběhne domů později než on. Jako kdyby na každé minutě záleželo... Pak se pohádají, protože Zuzka svou provinilou náladu brzy přenese i na něj. Jsou jako spojené nádoby.
„Co bude k večeři?“ zeptal se, aby ocenil její snahu.
„Naložila jsem vepřový,“ zalhala. Nepochybovala, že bude spokojený, protože panenky bývají vždycky měkké.
Honza otevřel láhev vína a nalil jí sklenku.
„Holky jsou u babičky,“ významně zamrkala. Plácl ji přes boky a natáhl ruku pro kousek masa do talíře.
„Počkej, neuždibuj, jsi jako můj táta,“ pleskla ho.
„Jak se vlastně děda má?“ zeptal se. „Honí baby nebo vysedává v hospodě?“ zavtipkoval a hlavou mu táhlo, jak je Zuzčina matka vlastně svatá, když všechny ty tchánovy avantýry vydrží. Podíval se na Zuzku a hned si uvědomil, jak svým pitomým vtípkem šlápl vedle.
„Táta už se zase někde toulá,“ řekla smutně.
„Pojď ke mně,“ přitáhl si ji. „Máš prima rodiče. Vždyť díky nim dnes máme celý večer jen pro sebe.“
Chytil ji za bradu a dal jí pusu.
Zuzka se vděčně zasmála. Podíval se do jejích hlubokých očí a napadlo ho, jak se čím dál víc podobá své mámě. Možná je tak snaživá právě proto, aby si snad Honza nemyslel, že zdědila nějaké záletnické geny.
„Počkej, něco ti ukážu,“ rozzářila se a odběhla. Honza se rozhlédl po prázdném pokoji a napadlo ho, že by nebylo špatné být doma někdy úplně sám. Otevřel by si flašku vína, četl by si knihu a nemusel by nic... Co kdyby poslal Zuzku s Blankou na holčičí víkend? Už si to zase můžou dovolit. A sousedka je fajn. Líbí se mu, jak se umí pěkně oblékat.
Jako kdyby mu Zuzka četla myšlenky, přiběhla v Blančiných šatech: „Co jim říkáš?“
Zatočila se a látka se jí rozvlnila kolem boků. Vnímal Zuzčiny dlouhé štíhlé nohy. Slušelo jí to, jen vzoreček už byl trochu sepraný. „Hmmm, ale už nemusíme šetřit a já bych ti raději koupil něco nového!“ vykročil k ní. Pak, aniž by to čekala, zkušeným pohybem šaty rozepnul a strhnul. Zapraskaly nitě.
„Jsi jako zvíře,“ zlobila se.
„Hned zítra dostaneš jiný,“ řekl, jemně jí zvrátil hlavu a sáhl do podprsenky.
Chtěla něco namítnout, ale zakryl jí ústa polibkem.
„Uvidí nás sousedi,“ sténala, když ji zvedal na jídelní stůl. „Aspoň zatáhni závěsy.“
„Teď mlč a drž!“ přikázal, ale při tom ji něžně hladil. Laskal bradavky, dlouze líbal břicho a pak se zanořil ústy do jejího těla. Vzrušovaly ho její opakované extáze a rozhodně nespěchal.
„Miluju tě,“ vzdychala.
 |
| Ilustrace: Lucie Košinová |
„Počkej, to je určitě babička!“ odstrčila ho a koukla na displej. „No jo,“ přijala hovor: „Mami, co se děje?“
Honza předpokládal, že se určitě neděje nic. Tchýně si jen potřebuje jako obvykle postěžovat, odhadoval rozladěně a dál držel ženu za rozpálené boky.
„Holky spí, jo, aha, ale ne,“ zajíkala se do telefonu. „Zavolám za chvíli.“
Znovu do ní pronikl. Zuzka však hovor neukončila.
„Teď ne, mami,“ opakovala. „Vždycky mám na tebe čas, jen teď, prosím…“
Honza popadl přístroj a zlostě jím mrsknul na koberec. Jenže přitom se dotkl hlasitého odposlechu, takže místo milostných výkřiků zněly pokojem zoufalé babiččiny litanie: „Děda odpoledne odešel k tý ženský a pořád ještě není doma. Mám o něj strach, Zuzanko.“
Honza chvíli zkoušel dokončit započaté dílo, ale s každým dalším slovem v telefonu cítil, jak ochabuje.
„Já nevím, co mám dělat... Co když ho cestou domů přejelo auto a on teď leží někde v příkopě? Nebo dostal infarkt? Myslíš, že mu mám zavolat? Nebo jí? Jsi tam, Zuzanko? Zuzanko!? Ono se to přerušilo!“
Tchýně zavěsila.
Zuzka stiskla jeho umdlené mužství. Jenže mobil se rozdrnčel znovu.
„Vypni si to zvonění!“ rozkřikl se. „Jestli dědek někde zase honí ženský, ať se tvoje matka svěří kámoškám. Proč do toho furt zatahuje tebe?!“
Zuzka se rozplakala: „Ona žádné nemá.“
Honza jel z práce a zase myslel na tu novou stážistku. V její přítomnosti si už druhý den připadal jako štvaná zvěř. Pořád se kolem něj motala a vstupovala do jeho intimního prostoru: tu se k němu naklonila a strčila mu hluboký dekolt až do výroční zprávy, tu mu přinesla kávu a kroužila přitom jazykem kolem lžičky tak provokativně, až se mu dmuly kalhoty. Nemohl za to. Přece jen byl z předchozího večera sexuálně frustrovaný, neukojený. Sice si dovedl představit, že by účelově slečnu ohnul přes pracovní stůl, ale ctil zásadu: co je v domě, není pro mě.
Když před ním zavlnila boky a otřela mu o límeček košile svou navoněnou tvář, řekl to i nahlas.
„Platí to také pro stážistky?“ vyplázla jazyk. Nato si schválně trošku polila šaty minerálkou a začala se svlékat.
„Tak já vás tu nechám,“ řekl dopáleně a vyklidil pole. Jel domů. Po cestě ho napadlo ho, že by mohl Zuzku překvapit a koupit jí ty nové šaty. Jenže telefon nebrala. Ani doma nebyla. Zkoušel jí volat celé odpoledne.
Nakonec to vzdal a pustil se do práce, kterou nestihl udělat v kanceláři. Šlo o docela složité počty, na které se musel pořádně soustředit.
Zuzka se zastavila u rodičů. Když otvírala zahradní branku, zůstala jí v ruce rozbitá klika. Chtěla tátovi připomenout, aby ji opravil, ale nebyl doma. Máma uklízela v kuchyni, a hned, jak Zuzka vešla, šedesátiletá žena spustila své litanie.
„Je to taková vyfintěná coura. Nechápu, co na ní dědek má,“ žalovala na nenapravitelného záletníka. Zuzka se ji snažila uklidnit. Mluvila jí do duše skoro celé odpoledne. Marně. Nic nepomáhalo.
„Co kdybys někam vyrazila s kamarádkou? Ať nejsi doma, až táta přijde. Budeš mu vzácnější,“ radila.
„To ne, ještě by si myslel, že se taky někde kurvím,“ odmítla rozhodně máma.
Zuzka jí dokonce nedávno zařídila schůzku s psychologem v partnerské poradně. Matka tam pak terapeutovi hodinu vyprávěla, jak má i po čtyřiceti letech úžasné manželství. „Udržet si muže je umění,“ loučila se hrdě.
Jenže už večer telefonovala dceři celá uplakaná, že se „dědek zase někde zapomněl“.
„Nejdůležitější je nedělat nic, co by tátu vytočilo, že?“ zlobila se Zuzka. „Chodit po špičkách. Všechno mít včas připravené, domácnost vzorně vedenou...“
„Nó, aby se sem chtěl vracet,“ dokončila máma.
„A kde je teda teď?“ poznamenala Zuzka.
„Šel s chlapama do hospody.“
„To mu taky schvaluješ?“ podivila se.
„Jsem šťastná, když on je šťastný.“
„Tak proč si mi na něj pořád stěžuješ?“
„A komu jinýmu mám své trápení svěřit, když jsi mi nejbližší?“
„Musím jít,“ koukla na hodinky Zuzka.
Svého otce potkala ve vrátkách. Vrhla na něj vyčítavý pohled: „Tati, co ta rozbitá klika? Vždyť vám sem může kdokoliv vlézt!“ „Když babka mě pořád řídí... A jakmile něco není hned, běží a udělá to sama.“
„A proto ji pořád tak strašně trápíš?“
„Zase ti žalovala?!“
„Celou noc kvůli tobě nespala, tati.“
Pokrčil rameny.
„Že si nedáš pokoj! V tvém věku!“ chtěla mu domlouvat.
„Starej se o svý!“ zavrčel a bouchl dveřmi. Rozbitá klika spadla na zem. Vztekle do ní kopl a Zuzce se stáhl žaludek.
 |
| Ilustrace: Lucie Košinová |
„Vždyť bude za chvíli večeře,“ namítla. Pak spatřila na zahradě Honzovo auto a hrklo v ní. To zas bude mazec, povzdechla.
Nakoukla do obýváku. Krev jí stoupla do tváří, když manžela uviděla. Seděl v křesle a četl stoh papírů.
„Ahoj!“ přinutila se říct nedbale.
Jen něco zabručel.
„Pozdravuje tě mamka,“ přidala. „Omlouvá se, že nás včera vyrušila.“
Ani nezvedl hlavu. Cítila, jak se jí svírá břicho.
„Už chceš večeři?“
Zase nic.
Nervózně zakašlala. „Holky už jsou doma?“ zeptala se, aby něco řekla.
„Poslal jsem je k Blance,“ řekl a zase zabořil oči do papírů. Ještě víc znervózněla. Tiše zavřela dveře a vydala se do kuchyně chystat večeři. Po chvíli přišel za ní a otevřel láhev vína.
„Kde jsi vlastně byla?“ zeptal se.
Znovu se jí stáhl žaludek. Hlavně neudělat nic, co by ho vytočilo. Chodit po špičkách.
„Nemůžeš mi odpovědět?“
Nevěděla, co má odpovědět. Přece už mu to říkala... Její mlčení ho popudilo: „Občas si zkontroluj telefon! Nadháním tě celý odpoledne.“
„Nevím, že bys mi volal!“ skočila mu do řeči. „Byla jsem přece u našich.“
„To ti mám jako věřit, že jsi byla celý den u rodičů a nepodívala ses do telefonu?“ namítl a myslel tím skutečně jen ten telefon. Zuzka však slyšela výčitku jinak: „Nevěříš mi? Myslíš, že jsem nějaká děvka?“
Chytil ji a chtěl ji přitáhnout k sobě. Trhla s sebou, až zapraskaly nitě.
„Pust mě!“ vyhrkla. „Když mi zničíš i tyhle šaty, už nebudu mít v čem chodit.“
„Tak proč nebereš telefon?!“
„Žárlíš zbytečně!“
„Já nežárlim. Jen mě štve, že se ti celý den nedovolám.“
„A mně zase štve, že neplníš sliby,“ přešla do útoku.
„Jaké?“ zarazil se.
„Koupil jsi mi ty šaty, cos’ mi včera zničil?“
Opanoval ho pocit zoufalé nespravedlnosti.
„To snad přeháníš, ne?“ ohradil se.
„Jak přeháním? Roztrhal jsi je na mně a slíbil jsi mi nové.“
„Právě kvůli nim jsem ti několikrát volal.“
„To ti mám jako věřit?!“
„Když ti telefonuje matka, to musíš vzít hned. Ale já jsem ti jedno,“ vyčetl jí.
„Mně nikdo nevolal!“ zopakovala.
„Víš co?! Kup si ty hadry sama!“ Vytáhl peněženku a hodil pár tisícovek na zem Zuzce pod nohy.
„Nejsem žádná coura!“ kopla mu peníze zpátky.
„Já nežárlim. Jen mě štve, že se ti celý den nedovolám.“
„A mně zase štve, že neplníš sliby,“ přešla do útoku.
„Jaké?“ zarazil se.
„Koupil jsi mi ty šaty, cos’ mi včera zničil?“
Opanoval ho pocit zoufalé nespravedlnosti.
„To snad přeháníš, ne?“ ohradil se.
„Jak přeháním? Roztrhal jsi je na mně a slíbil jsi mi nové.“
„Právě kvůli nim jsem ti několikrát volal.“
„To ti mám jako věřit?!“
„Když ti telefonuje matka, to musíš vzít hned. Ale já jsem ti jedno,“ vyčetl jí.
„Mně nikdo nevolal!“ zopakovala.
„Víš co?! Kup si ty hadry sama!“ Vytáhl peněženku a hodil pár tisícovek na zem Zuzce pod nohy.
„Nejsem žádná coura!“ kopla mu peníze zpátky.
Znovu k ní přistoupil a neurvale trhl látkou v jejím výstřihu: „Coura ne! Jen chudinka, co si furt hraje na Popelku a nosí ucourané šaty po sousedce!“
Z jeho košile ucítila výrazný dámský parfém. „A u který sousedky jsi byl ty?!“ vyletělo z ní.
Škubl znovu a na zem popadaly utržené knoflíčky.
„Hulváte!“ vyštěkla. Chytil ji za vlasy a zvrátil hlavu dozadu. V tu chvíli jí došlo, že si celý den nezapnula v mobilu zvonění. Chtěla se mu omluvit, ale zakryl jí ústa dlaní: „Teď mlč a drž!“
Zasténala, když ji přirazil na jídelní stůl. Rozepnul si poklopec a dokončil, co včera dokončit nemohl.
Z jeho košile ucítila výrazný dámský parfém. „A u který sousedky jsi byl ty?!“ vyletělo z ní.
Škubl znovu a na zem popadaly utržené knoflíčky.
„Hulváte!“ vyštěkla. Chytil ji za vlasy a zvrátil hlavu dozadu. V tu chvíli jí došlo, že si celý den nezapnula v mobilu zvonění. Chtěla se mu omluvit, ale zakryl jí ústa dlaní: „Teď mlč a drž!“
Zasténala, když ji přirazil na jídelní stůl. Rozepnul si poklopec a dokončil, co včera dokončit nemohl.
