Na Noemově arše se kromě hřebce zebry nějakým záhadným nedopatřením nalodily ne jedna, ale hned dvě zebří klisny – jedna větší a jedna trošičku slabší a menší. Větší a silnější zebra si pozorně prohlížela všechny živočišné druhy na celé arše a taky krásně urostlého zebřího hřebce. A když uviděla slabší a menší klisnu, pomyslela si: “Kdepak, děvenko, tebe já k tomu krásnému hřebci nepustím, nedělej si žádné naděje, ten bude jedině můj, to já se stanu matkou zebřího rodu.“ Slabší a menší klisna neměla proti té větší a silnější šanci. Hřebec věnoval všechnu pozornost větší zebře, která na něj koulela očima, vrtěla zadkem a nastavovala bok, aby bylo lépe vidět, jak má souměrně vybarvené pruhy. Menší zebra jen zaraženě postávala mezi ostatními zvířaty a bylo jí smutno.
Další den plavby byla velká bouřka, hodně pršelo, foukal silný vítr a na mokré horní palubě archy to pořádně klouzalo. Větší zebra přesto vykročila na obchůzku, aby se dostala co nejblíž ke svému hřebci. Náhle jí ale ujela kopyta a jak byla velká a těžká, ztratila rovnováhu, přepadla přes okraj archy a utopila se v hlubokých vodách okolních záplav. Menší zebra se za ní s trochou soucitu ohlédla, jak mizí pod hladinou a pomyslela si: “Vidíš, holka, a teď budu zebří pramáti já.”
Poučení: První krok je dobrý, ale do cíle je vždy daleko.
