Náš zátah na ryby se vymyká běžné představě o rybaření. Náčiní i způsob lovu jsou totiž zcela odlišné – místo udice, návnad a dalšího příslušenství pro začátek stačí palice, sekáč, krumpáč a páčidlo. A ryby, pokud je najdeme, nám rozhodně neuplavou. Je ovšem třeba vyrazit ve vhodnou dobu, kdy je hladina řeky co nejníže.
Pomalu vstupujeme do vody. Dno je kluzké, nikdo se nechce ve studené vodě hned vymáchat. Vylamovat bloky břidlic ze dna čile proudící řeky je chlapská práce, ale tým je sehraný. Menší uvolněné kusy horniny vynášíme na břeh, na němž se pomalu kupí hromada černého kamení. To je třeba pečlivě prohlížet a pak štípat po vrstvách, tedy tak, jak se zde před 280 miliony lety usazovalo na dně prvohorního jezera bahno.
Konečně výkřik „Jsou tu!“ potvrzuje výskyt paprskoploutvých ryb v hornině. Jsme tedy ve správné vrstvě. Povzbuzeni prvním nálezem snažíme se vylomit ještě jeden velký blok horniny ze dna. Bouřka se totiž s rachotem blíží a v korytě již stoupá voda.
Leje jako z konve a hukot řeky nabírá na síle. Čtyři nahrbené postavy pomalu sunou blok ku břehu. Další dva z nás zalézají pod velkou stanovou plachtu, kde opatrně rozebírají nashromážděný horninový materiál a pátrají po dalších zkamenělinách. Nálezy pomalu přibývají, ale je třeba je hned zabalit a připravovat na transport.
Konečně je kamenná deska u břehu. „Postavme ji na štorc, abychom ji mohli prohlédnout z obou stran!“ Že jsou tam koprolity – zkamenělé rybí exkrementy – nikoho nepřekvapí. Jsou v těchto vrstvách totiž celkem hojné.
„Skvělé!“ ozve se nadšený výkřik mladého specialisty na obratlovce. „Jsou tu tři ryby, solidní kousky a nejspíš budou kompletní. Ten blok musíme dostat do muzea celý.“
Oči všech se upřely na kámen vylomený ze skály. Je velký a nestydatě těžký. Nadšení z nálezu ovšem přebijí pochybnosti o tom, zda ho vůbec budeme schopni dostat z místa nálezu k tři sta metrů vzdálenému autu stojícímu tam, kde řeka vtéká do Semil.
„Ta bouřka jen tak nepřestane a za chvíli nás už neochrání ani plachta. Vyplaví nás to tu. Co tu může přes noc zůstat tu nechte, ale nálezy musíme nějak dostat k autu“ zní povel. Jak tam těžkou kamennou desku po šikmé, kluzké, vlnící se cestičce dostaneme zatím nikdo přesně neví. Nezbývá než improvizovat. Ze čtyř jasanových kmínků, několika dalších klacků a kusu horolezeckého lana jsou za chvíli zhotovena nosítka připomínající máry k přenášení nebožtíků. Kámen tam převalíme. Ve čtyřech to přece musíme zvládnout.
Zpočátku to jde, i když s velkými obtížemi. Po sto metrech ale přichází kritické místo. Pěšina náhle stoupá vzhůru, aby vzápětí o to strměji spadala dolů. Zpředu se ozve: „Tak tohle nevím, jak zdoláme! Dva se vedle sebe sotva vejdou a navíc to tu děsně klouže.“ Pod námi je strmý sráz spadající do vody.“
Krátká zastávka a pak už jen suché konstatování. “Tady, pokud nám to vypadne a sklouzne do vody, tak už to tu nikdo nevyloví. Hlavně ale ať to někoho nezavalí a nesmete do vody!“Pár kroků vpřed a pak dvěma z nosičů podklouznou boty. Co jim v tu chvíli vyklouzne z úst raději nereprodukujme. Oba padají na zem jako podťatí, snaží se desku zachytit, ale ta se nezadržitelně sune z nosítek. Díky stromům pod cestou však nikdo neskončil v řece. I horninový blok zůstal u cesty zaklíněný o stromy.
Liják ani hromobití teď nikdo nevnímá. Pak se ozve jen suché konstatování: „Tak teď jsme měli fakt štěstí , jen aby nám to ještě chvíli vydrželo. Musíme to nějak dobojovat.“
Znovu se pereme s tím neforemným, těžkým břemenem. Konečně na normální cestě a auto na dohled. Teď už je jasné, že pracně získaný vzácný nález do Národního muzea přece jen doputuje.
