Pes jménem Juki, což v japonštině znamená sníh, se motal po palubě. Třásl se zimou a svědila ho pravá tlapka. To znamenalo, že se změní počasí. Očuchával nohavice cestujících druhé třídy. Smrděly úplně jinak, nežli nohavice jeho pána. Vlastně všechno tady vypadalo a smrdělo jinak, než jeho svět v první třídě…Nad Atlantik se připlížila hustá mlha. Kapitán nařídil snížit rychlost na dvacet uzlů. Nechtěl riskovat. Přízrak Titaniku byl v těchto vodách stále přítomný. Jsou to teprve dva roky. Potřeboval do New Yorku doplout především bezpečně.
Psík kňoural a pobíhal mezi lidmi. Bílé dlouhé chlupy mu vlhkem zplihly a kontrastovaly s modrým zdobeným obojkem. Mladík v tmavém obleku se sklonil a chtěl ho zachytit. Pes se mu vysmekl, udělal kličku, ale packy mu na mokrém povrchu podklouzly. Než se stačil postavit na všechny čtyři, klouzal dál a nebezpečně se blížil k okraji paluby. Vtom se zarazil o nějaký pruh látky, dvě drobné ruce ho zvedly z paluby a pevně sevřely. Přitom ho uklidňoval něžný hlas: „Už bude dobře, mon chéri, už bude dobře.“
Mladík v obleku sledoval dívku v dlouhé sukni, jak šikovně psa chytila. Držela chlupáče v náručí, něco mu šeptala. Bylo jí jedno, že je celá umazaná od jeho mokrých tlapek. Psík se přestal třást a olízl jí nos. Zasmála se. Mladík se osmělil a přistoupil blíž.
„Promiňte, slečno, ale obdivuji vaši duchapřítomnost! Nechybělo mnoho a ten pes by spadl přes palubu.“
Zvedla k němu tmavé oči a zamračila se: „Vždyť se mohl utopit jen kvůli vám, pane! Zdá se, že to se psy vůbec neumíte!“
„Ale to není můj pes! Copak nevíte, že cestovat se psem je dovoleno pouze v první třídě? Copak jste si nevšiml těch ornamentů na obojku? Jsou to japonské znaky. Čte se to Juki. Je to výraz pro sníh. A také to bude jméno tohoto krasavce. N’est-ce pas, chéri?“ Zabořila tvář do vlhké srsti.
„Jsem ohromen vašimi znalostmi, slečno! Ale v tom případě mi dovolte, abych ho předal někomu z personálu. Na horní palubě ho jistě hledá jeho nešťastný japonský pán. Možná to je ten diplomat, který se svým doprovodem zabral polovinu horních kajut…“
Mladík pohybem ruky naznačil, že si psa převezme.
Ucukla.
„Ne! Nechte mi ho ještě chvíli. Prosím! Jen co trochu oschne. Mám moc ráda psy. Bohužel během studií nemám tu možnost mít nějakého u sebe.“
Pohladila bílé ouško a pes jí olízl ruku.
„Tenhle by se mi ale líbil!“
„Zdá se, že ta náklonnost je vzájemná!“ zasmál se a natáhl ruku, že si psíka také pohladí, ale najednou se zarazil se. Lehce se uklonil.
„Promiňte, ještě jsem se nepředstavil. Jsem Antonín Raymond, architekt z New Yorku. A i když to tak nevypadá, jsem velký milovník psů!“
„Těší mne. Jmenuji se Noémi Pernessin. A kromě psů, jsem také velkou milovnicí japonského umění.“
Pes jménem Juki, se uvelebil na nízkém parapetu v apartmá v hotelu Waldorf Astoria. Jeho pán, japonský diplomat, stále někam odcházel a přicházel a Juki měl spoustu času na své psí záležitosti. Nejraději odpočíval na polštářku z modrého hedvábí. Svědila ho pravá tlapka, což znamenalo, že se změní počasí. Pozoroval zamračenou oblohu nad Manhattanem. Dnes už ho na vycházku, do těch hlučných ulic, nikdo nedostane! Uvelebil se na svém polštářku a slastně zavřel oči.
O několik bloků dále, se v tu chvíli otevřely těžké dveře radniční budovy a do studeného větru vyšel mladý pár. Z nebe se snesly první sněhové vločky a dopadly na usměvavé tváře novomanželů Raymondových.
Píšeme příběhy o slavném českém architektovi Antonínu Raymondovi, k čemuž nás inspiroval při besedě na zámku Loučeň architekt a herec David Vávra.
