Nejdřív jsem zvolila tu garáž. Nešlo na to koukat. V levém rohu u dveří se už od začátku stavby začaly hromadit pytle s cementem (protože se musel koupit do zásoby ve slevě).
K tomu roztrhaný pytle se spárovačkou – bílou, černou, šedou … kdo ví, která bude zrovna potřeba. No, a pak se k tomu přihazovalo, a přihazovalo a přihazovalo – nářadí, dřevo a všechno, co nikdo nechtěl nikam zrovna dát.
Tak nějak se myslelo (a nebudu na nikoho ukazovat – jedeme v tom všichni), že to samo zmizí.
Renovace v plném proudu, sem tam vymlácená zeď, část domku hezká, část … no, nechtějte si to představit, stačí, že to musíme vidět každej den my.
I tak byl pro mne úklid garáží ozdravným procesem.
Oproti tomu, brát do ruky klíčky od našeho Golfa – (tak prý je to Touran) před jeho automobilovým důchodem vůbec žádný ozdravný proces nesymbolizuje. Jen nervy a stress a to pořádný.
“Zkus to,” říkám si. Pak zas : “Nedělej to, nejde ti to”.
Zkrátím to. Než jsem vzala klíčky od auta do ruky uběhly dobré čtyři měsíce čistého času, co tu Petr není. A před tím … dobrých 19 let.
Naposledy jsem zkoušela řídit v Americe – a taky řídila. Ale i tam byly začátky tristní. Řidičák jsem měla z Česka. Udělala jsem ho na podruhé. A kdo zná Evropskou třídu v Praze, tak ví, že to není žádná sranda. Taky jsem dělala zkoušky u Vozovny Vokovice, kde jsou tramvajové koleje a kdoví co všechno ještě. A taky, když jsem se to učila, tak jsme s učitelem jeli do kopečka v Suchdole. V asfaltu takové ty dva sloupky, které jasně varují, že se tam nesmí … a já jedu a jedu a jedu, až to učitel v Autoškole nevydržel, šlápl na brzdu a zařval “Vypadni” a já na něj zírala jak idiot, protože mám ty pomalý reakce a vůbec mi nedošlo, že se mi ty sloupky nevyhnou.
Ještě k těm Státům – tak tam jsme měli zas pro změnu auto, který bylo v garážích a ty měly 5 pater. Jednou jsem tam auto zkusila rozjet. Bála jsem se a jela pořád výš a výš a kdybych neměla pud sebezáchovy a nějakým omylem nenašla brzdu, tak bych vyletěla z toho pátého patra ze střechy jako ženský ve filmu Thelma a Luisa, když už jim bylo všechno jedno.
Jsem umělecká duše a hlavně jsem si od toho, co neřídila ani máma, ani táta a máma mi ještě říkala každou chvíli, jak je to nebezpečný vypěstovala slušnou fobii. Někomu se to tak blbě všechno spojí a zůstane v hlavě, zatímco jinej by to z hlavy pustil. Fóbie se umocnila ještě s mým výkonem na železničním přejezdu, kdy jsem řídila asi tak 9 měsíců potom, co se narodila Anička a my měli první auto od zaměstnavatele. Jedu blízko Čáslavi, vidím koleje, vidím, jak hezky bliká červená signalizace, dokonce slyším i ten výstražný zvuk, co vydává ta signalizace a já jedu jak zběsilá na tu červenou, na ty koleje a Petr vedle mne. Já je projela ve velké rychlosti, na tu červenou, všechny jsem nás mohla zabít, uvědomila jsem si zpětně a strhla když na mě Petr zcela oprávněně zařval co dělám. Auto v příkopu, protože jsem si až v tuhle chvíli uvědomila, že nás mohl přejet vlak. No prostě úplně mimo, myšlenky mám v průběhu dne na několika místech, málokdy se soustředím jen na jednu věc. S řízením to nejde moc dohromady.
Od tý doby jsem ráda, že má auto na starosti chlap. A že je to sobecké … no ruku na srdce … každej v něčem sobeckej je, tak já v tomhle.
A teď tu máme velkej střih. Můj řidič, osobní strážce a láska v jednom teď na to všechno kouká někde ze shora. Už mi nepomůže. To mám za ty roky bez tašek v nákupáku, co jsem nemusela tahat sama, protože jsme jezdili na nákup společně, když jsem neřídila.
Teď jsem já ta co má umět všechno, včetně auta.
Jak tady s tím bojuju?
Prostě musím.
Jenže – značky už vůbec neznám. V hlavě mám spoustu jinejch věcí – učit se mi to nechce – vymýšlím fintu.
Posílám Terku na kole, ať mi s mobilem natočí cestu, kterou chci jet. Je hodná, udělá to pro mne. Pak uteče týden, já se přesvědčuju, že to zkusím.
Pak mi dochází, že když vyhnal koronavirus lidi z ulic, vyhnal s nima i auta a jiná takhle dobrá příležitost už nikdy nebude. Aspoň k něčemu je tohle divný období dobrý. Klíčky beru. Terce nařizuju, že když se za hodinu nevrátíme, má nás jít hledat. Můj druhý parťák v domě – Klárka – je tak hodná, že do toho se mnou jde. Jako učitel v Autoškole (ale mnohem lepší – protože je milá a empatická). Radí mi, jak mám pomalu vyjet, kde dát přednost … Zná to z kola, značky na rozdíl ode mne umí. Paradoxně ale neřídí. Osmnáct jí bylo před pár týdny, řídičák vůbec nemá. Říkám si, jaká jsme dvojka.
Jedeme. Jsem nervozní, ale jedeme. Vítězství – třikrát objetý kruhák a ještě kousek cesty. Každý chodec, či holčina se psem mě dokonale rozhodí. Každý auto, co vidím ve zpětným zrcátku je můj nepřítel.
Vůbec nevím, co v autě co znamená.
Naštěstí mi pomáhal přes telefon poprvé můj kamarád Luďa. Byl kdesi na horách, žije ve Frýdku, já v Ženevě a protože je tak daleko, přišlo mi, že se před ním nemusím stydět ptát se, co je co. (S Luďou tedy virtuálně na dálku a na tajňačku první sblížení s vozem pomalými přískoky a výjezdy vpřed i zpět po naší zahradě). Když už mne Luďa i tak jednou nachytal, jak jako zarytý neběžec trénuji na desítku v Lausanne, tak ho nepřekvapí ani tohle.
Telefon jsem hodila do přihrádky v autě a dala ho na hlasito. Předtím jsem vyfotila jak přesně naše auto uvnitř vypadá. (Luďova rodinka má myslím skoro stejné auto, jen novější). Poradil, který pedál je brzda, který plyn, jak se startuje. S ním jsem na dálku zvládla první lekci. Pak mezitím u nás na zahradě sama několik dalších za úspěšného omlácení vozidla a porážení různých překážek. Někdy už i zacouvám. Dokonce do garáže. Jde to všechno ale ztuha.
Jak může někdo za jízdy ještě mluvit, jíst, poslouchat písničky a třeba někoho předjet vůbec nechápu. Kromě mnoha excesů mi Klárka říká: “Dávej si pozor na rychlost”.
Já tak nějak v klídku říkám, že v pohodě, že to vidím. Že jedu dvacítkou.
Klárka na mě taky kouká … už ne v klídku … já totiž koukala na nějakej otáčkoměr nebo co … rychlost je vidět v úplně jiném kolečku … tak teď už to vím.
Mám jezdit aspoň půl hodiny, aby se nevybila baterka. Chlapi z TCS (služba, co zachraňuje zoufalce na cestách, kterým auto vyplivne poslední sliny) už u nás byla několikrát.
Ještěže to existuje. Jen se dost diví, proč k nám pořád musí.
Mezi jednou a druhou zkušební jízdou kamkoliv mívám tak dvoutýdenní intervaly. Slibila jsem si větší odvahu. Zkouším jí v sobě vydolovat.
Už jsem dojela i vyvézt smetí do sběrného dvora. Pro mne úspěch jako pro Armstronga na Měsíci.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
