Odjakživa nesnáším žehlení. Takže po půldenním kursu enkaustiky * jsem usoudila, že to nebude nic pro mě. Ale odříkaného chleba největší krajíc. Postupně se z toho stal můj největší koníček.Bláhová, netušila jsem, jak těžký je život začínajícího umělce. Pořád se mi v hlavě promítaly ty krásně syté barvy. Pocit, že můžu svýma rukama dělat i jiný věci, než jen třeba meruňkový knedlíky. K narozeninám jsem si tedy přála malou žehličku, malé voskové kostečky v zářivých barvách a malé speciální papíry na tvorbu. V malé krabičce.
Deset barev vosků je samozřejmě málo, musím dokoupit další. A hele, už mi dochází zelená, růžovou ještě nemám…ty brďo, mají i zlatou! A větší papír, musím se pořádně rozmáchnout. Ty malý formáty mě neuspokojují.
 |
| *Enkaustika je výtvarná technika – malování horkým voskem, většinou pomocí malé žehličky. |
Prej se dá malovat i na zadní stranu od velkých kalendářů! To je aspoň rozměr pro mě!
„Kdo má doma starej velkej kalendář? Všechny beru.“
„Mami, neblbni, my jsme rádi, že máš koníčka, ale kuchyně je původně určená k úplně jiným činnostem. Možná už jsi někdy slyšela o vaření? Teď ale nemáme místo ani na namazání chleba, tak to už je fakt moc!“
Člověk by si myslel, že v důchodu bude mít už pokoj od věčně nespokojených a věčně buzerujících šéfů a vida! Hned se najde někdo další, kdo ví, jak bych měla žít.
Je pravda, že tři židle ze čtyř jsou obsazeny různýma papírama , ale snad je jasný, že to musím mít nějak rozdělený. Mám obrázky hotový, rozdělaný, další k přemalování… a podívejme, tenhle jsem včera hledala, tady musím ještě dodělat ty stromy…
„Máámíí, ukliď si ty hromady papírů, nemám si kam položit talíř.“„V televizi nic není nebo co? Najednou všichni do kuchyně. Místa je tady ještě dost, mám tady hrnek od kafe a skleničku na víno, tak to ukliď, a vejde se ti tam talíř.“
Ta mladá generace si taky neví s ničím rady.
„Představ si, ségra, že v bazaru měli jinou žehličku s velikou krabicí vosků za super cenu. No, to nevím, na co budu mít dvě žehličky, ale když to byla tak výhodná nabídka…. Jo, a v práci od kolegů jsem dostala enkaustický pero. Má tři nástavce a to ještě prodávají další.“
Už je toho teda fakt moc. Na stůl se mi nevejde ani kafe a včera jsem si málem polila žehličku červeným vínem. Kam s tím? Chtělo by to dílničku…
Budu mít jednou na půdičce podkrovíčko, ale celý se to nějak zaseklo, a asi to zas tak brzo nebude. Nezbude, než přestavět nábytek v mém pokoji a vymyslet pracovní stůl. Viděla jsem v obchodě rozkošnej malej psací stoleček a k tomu police. Pobíhám po pokoji s metrem a jásám. Akorát se to sem vejde, jen musím odstěhovat tuhle skříňku do předsíně, otočit k jiné zdi knihovnu a bude. Není problém. Věci ze skříňky vyskládám na postel…sakra, toho je, ale to se vytřídí.
S knihovnou nehnu, musím vyklidit knížky. Po prvních dvou policích to vzdávám. Už není kam šlápnout.
Hned ráno raníčko spěchám do obchodu. Vyberu, zaplatím, honem, ať už to mám doma! Potetovaný frajer ve skladu se ukazuje před mladinkou prodavačkou:„Zacóvéte si paninko k rampě…. ještě kósek…no to už je móc…pozor na ten vozék…dopředu…kurňa víc vlevo…“. Celá brunátná vyletím z auta. Ani nemusím nic říkat, můj výraz zřejmě hovoří sám. Prodavačka vyšuměla, frajerovi to najednou stačí a ještě nabízí slevu, že je natržený obal. Asi mu bylo jasný, že u obalu by to nemuselo skončit. Sedadla mi úslužně sklopí, ještě se nervózně ohlíží, jestli nejsem moc blízko, zbabělec.Doma, k již tak rozsáhlému zmatku, přibily ještě rozměrné obaly od krabic a polystyrén, jehož kuličky se svobodně rozletěly po celém bytě. Ale směšně jednoduchý návod, to bude raz dva. Bočnici sem… telefon… „jé, ahoj, blablabla, představ si, co zrovna dělám…“ půlhodina pryč. Nevadí, druhá bočnice, zvonek…pošta. Schody, nemám občanku, zpátky, “ díky, nashle ..“. Tak bočnice by byly…sakra, ta druhá je opačně. Zvonek : „ To je dobře ségra, že jdeš, aspoň mi to připodržíš… Ty papíry hoď někam na zem, teď už je to jedno“. Kotě a šustění papírů, to je pro něj jako živá voda. Hop sem, hop tam, kotě nezvedený, nemůžu ho chytit, dokáže se v tom binci proplítat líp. Samou radostí, že se mu někdo tak intenzivně věnuje, se mi vyčůral do postele.
Telefon: „Tady Rohlík, vezeme nákup!“Úplně jsem zapomněla, že večer grilujeme a slíbila jsem, že udělám omáčky k masu…
Převléct postel, vyprat, než to začne smrdět. Znovu bočnice. Pověsit prádlo. Začíná mi cukat levé oční víčko. Telefon, třaslavým hlasem vlídně odmítám nabídku na slevu elektřiny.
Je pozdní odpoledne.
Police se nevejdou na místo, kam jsem chtěla.
Začíná mi cukat pravé víčko.
Šatník neposuneme, musím vyházet obsah na prostěradla na zem. Já tam ty police prostě dneska nacpu!!! Telefon a zvonek současně. Cukají mi už obě víčka, každé v jiném rytmu. Police jsou na místě, ale mám prázdný šatník, zato plnou postel i podlahu věcí. Jsem zpocená a zaprášená, a nevím, jestli by pomohlo, kdybych brečela. Ale asi ne, dyť už to mám tolikrát odzkoušený.
Tak prostě budu dneska spát na zemi. Pod hlavu si dám starý kabelky, podestelu se papírovýma taškama, který je mě ekologicky líto vyhodit a zakryju se tričkama, který už jsou mě několik let malý, ale co kdyby ještě někdy…Hlavně, že mám střechu nad hlavou. Doufám jen, že nebude pršet. Kvůli kočičímu smradu musím mít otevřený okno, pod kterým je několik decimetrů volného místa, akorát na přespání. Ale po pořádné porci grilovanýho masa a dvou pivech mi to už bude asi celkem jedno. Ať žije umění…
_________________________
