Ne, nemyslím to tak, že by mu vypadly pojistky a on se potácel domem a porážel židle. Je za tím něco jiného. Normální, prostý dárek. Dostal jako dárek zážitek. Jít do tmy. Dostal na týden Tmu. Moci na týden vše opustit, být sám se sebou, spoléhat se na vlastní hmat, čich, sluch, chuť a zrak, kterým vlastně uvidí a neuvidí zároveň.
S dárky je to ošemetné. Jedna známá dostala jako dárek skok padákem. Myslím, že ještě neskočila, ale kdo ví. Třeba jo. Už nejsme tak v kontaktu a dárek byl předán na jedné hromadné akci, je tomu drahně let.
Já dostala od kamarádů krásné plnící pero. Znají mne a vědí, že tohle je to pravé. To mi připomíná, že musím koupit inkoust, fialový – už mi dochází.
Od Petra jsem dostávala dárky každý rok. Někdy byly nápadité, někdy odfláknuté, někdy naprosto super a někdy jsem si nebyla jistá, jak reagovat. Někdy to spláchla kytka vod benzínky a nevrlej obličej, že už zase. Zkrátka, jako v každém dlouholetém manželství.
Dost jsem se začala ošívat, když mi Petr taky jako dárek předal na A4 fotku jeho žlutého spacáku, ve kterém leží někde na louce a připravuje se k noclehu. Už už to vypadalo, že bych měla spaní na louce dostat jako dárek taky já, nebo aspoň stejnej spacák – žlutou mumii. Jakoby nestačilo, že jako mumie člověk vypadá vždycky po ránu.
Venku spím ráda, koukám do hvězd a pak usnu. Když je krásnej vlahej večer. Jen kvůli tomu nikam necestuji. Chodím spát ven u nás na zahradě a je mi hezky. Petr k tomu potřeboval ty cesty. Já zas nemám ráda ty jiný místa. Chci mít to zázemí mého domu blízko, ale venku spím, i když jsou ostatní v postelích.
Do mumie jsem nikdy moc nechtěla a tak jsem se časem dopracovala k něčemu mně více vyhovujícímu. Spacáku, co se dá rozložit jako deka. Mě vadí to, že v takovým spacáku člověk nemá volnost a taky, že vlastě nemůže být s tím druhým a tulit se k němu jako obvykle.
Jen co jsme pořídili spacák – deku –, mumie se dala dětem a i Petr pochopil, že je to pod dekou lepší – teda aspoň, když jsme spolu. Sám ať si s mumií souzní, jak chce.
Naštěstí mě moc dobře po těch letech znal a tuhle A čtyřku vystřídala jiná, která byla mnohem příjemnější. Bylo to ke čtyřicátinám.
Petr zařídil hlídání u mých rodičů a jeli jsme do Itálie. Sami, bez dětí, na krásný pobyt, s procházkami kolem villy Borghese, nočními uličkami, restaurací, kde jsem ochutnala poprvé houby Portobello s petrželkou a hoblinkami parmezanu tak výborně upravené, že jsem lepší jídlo nejedla.
A já teď myslím na toho kamaráda. Jaký to tam vlastně má. Vím, že měl z dárku radost. Vím taky, že se mu život mezitím dost změnil. Vím, že taky dlouho trvalo, než přišla ta správná chvíle. Nejdřív moc práce, pak moc starostí, pak nebyl termín, pak zas byl, ale nebyla zase ta chvíle a teď už se konečně rozhoupal, domluvil si to a …. bylo tam tak plno, že byl na seznamu jako náhradník na kdovíkdy. No a teď mi volal, že to vyšlo. Že letí v pátek do Prahy a že v sobotu večer v sedm hodin půjde do tmy. Já to radši napíšu s velkým T i M i ypsilon, tak tedy do TMY.
Já bych nešla. Chce to odvahu. A chce to taky to chtít. Nikdy bych si tohle nevybrala. Moc ráda čtu, ráda vidím, mám ráda filmy a oči … tak těch si považuji. I když jsem brýlovec. Zrovna minulý týden jsem si nechala dát nová skla, protože ty moje očka nějak přestávají vidět dobře na blízko a na dálku a tak to chce něco speciálního do obrouček. Obroučky jsou speciální taky, ale proč, to si nechám pro sebe.
A tak si taky říkám, jak je těžké někdy dárky vybírat, aby se člověk trefil.
Říká se, nebo jsem si načetla, že se člověku zbystří všechny smysly. Též se říká, že člověk konečně taky normálně usne. V přetechnizované době s mobily, modrým světlem, světelným smogem venku a tak vůbec, že to spaní prostě není vůbec dobrý. A když je člověk najednou ve TMĚ, že to najednou jde. Teda když si zvyknete a všechno si osaháte. Jsem na to zvědavá. Nemůžu se dočkat, až bude vyprávění. Až zas dojede zpátky do Ženevy. Tedy jestli se mu smysly nezbystří natolik, že si neřekne, že ho tu už nic nedrží a že se ani vracet nechce. I takové kamarády jsme tu měli a naznali, že doma je doma a v zahraničí dobře, ale doma ještě líp. A co na tom, že je to doma někde, kde se ve zprávách pořád píše, jak tam bují zločinnost. , v zimě či na podzim je tam smog takový, že není vidět ani na krok a kdovíco ještě.
Umyju dřevěnou lavici, co máme u ohniště a dá se na ní sedět, dáme buřty a až bude padat soumrak a svítit nám bude jen oheň, budu se těšit na vyprávění o TMĚ ve tmě, která nás postupně pohltí a na obloze budou jen hvězdy. Vidíme je tu v Cartigny. Je to krása. Město máme hodně daleko od nás a mě to vnáší klid do mé duše.
Dneska jsem viděla v televizi Krokodýla Dundee dvojku. Viděla jsem tam ten New York, ty mrakodrapy, ty auta, ten mumraj a tolik lidí.
Uf, úplně se mi orosilo čelo.
Nikam, chci se ráno probouzet, vidět koně před domem a slyšet sovu, co jí říkám Emilka.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
