Ukrajuji pozvolna z dlouhého seznamu věcí, činností, přání i nutností, které přinesl Petrův odchod. Na začátku toho bylo tak strašně moc. Teď se ta soupiska krátí a má to tak být. Ještě druhá půlka roku a budu stát u nového cyklu sama za sebe. Budu mít už za sebou všechna výročí, svátky, odevzdání daní jako rodina, výlety i dovolené s jiným nádechem.
Dříve nosily ženy celý rok, kdy truchlily po svém blízkém černé šaty. Každý tak věděl, že si žena prochází citlivým obdobím. Nedokázala bych jít na pohřeb v něčem barevném, nedokázala bych se do barev obléci ani měsíc potom. Ale v současné době, kdy se rituály nijak moc vážně neberou, tenhle porušuji. Zbláznila bych se, kdybych nepustila do života barvy.
Potřebuji je a černé oblečení dnes nosí každý a není důkazem, jak strašnou změnou si někdo prochází.
Oblečení nosím už jako každý jiný, sem tam kalhoty modré, sem tam triko červené, občas šaty a když je horko i sportovní kraťasy. Zatím mi vůbec nejde si na sebe něco koupit. Nedává mi to smysl, i přesto, že se říká, že si oblečení kupujeme kvůli sobě. Jo, je to tak, ale i tak Vás těší, když se líbíte tomu druhému.
Co mi stále připomíná, že tu Petr není je taky něco jiného. Chybí mi láska, doteky, mazlení. A jestli si myslíte, že se o tomhle má taktně mlčet, tak to tak není. Chybí mi tulení se jeden k druhému, sex divoký, vášnivý a někdy líný a někdy milosrdný. A někdy i ten, co za moc nestál a byl tak nějak, aby se neřeklo. Všechny tyhle druhy pár vystřídá, když se zná víc jak třicet let.
I když zvládnu všechno ostatní, tohle je moc těžké. Jakoby člověk zhasnul. Také je těžké, když Vám gynekolog řekne asi měsíc po pohřbu, že si máte někoho najít.
Není mi dvacet, bude mi padesát. Jak se tohle vlastně dělá? Vlastně si to vůbec to nedokážu představit i přesto, že ta touha, ta závrať, ten zrychlený dech … to tu stále je.
Nezmizí to jen proto, že zmizí ten druhý.
Možná, je to pryč, když Vám je víc jak padesát, možná, kdyby to nefungovalo už dříve. Ale co když bylo všechno, jak má být?
I když zvládnu všechno, co mám a co mi život nyní naložil, tohle je moc těžké. Pamatuji si každý záhyb, každou pihu, všechny zlozvyky i vůni.
Taky mi pozvolna dochází, že jsem doposud nemyslela vůbec na sebe. A když jsem po dlouhé koronavirové době, co jsme byli všichni zavření doma, mohla jít na oběd s kamarádem Nicolasem, co ho znám už léta z kurzu angličtiny, došlo mi to.
Povídali jsme, jak jde život. O jeho starostech s dětmi, ženou, prací, a o tom, co jsem všechno udělala pro holky, aby snášely všechno aspoň trochu lépe. Když jsem to tak všechno vyjmenovala, dostalo se mi otázky: „A co jsi už udělala pro sebe?“
No, seděla jsem jak opařená i přesto, že dezert na stole byl a vypadal lákavě.
Vlastně nic. Nebo nic moc.
Ráno vstanu, někdy si dojdu na snídani. Všechno se točí kolem jiných záležitostí, dětí, zahrady, domu, nákupů, oprav věcí co nefungují. A je fakt, že už melu z posledního.
Takže, k nějaké té změně musí dojít.
Hodinu se o mne staral někdo jiný. Ležela jsem na lehátku, nemyslela na nic.
Mám ráda režiséra Miloše Formana. Popravdě, kdo by neměl.
Neviděla jsem jediný jeho špatný film, a to i přesto, že jeden takový prý podle filmové kritiky existuje. Jmenuje se Valmont. Nepřijde mi to tak zlé. Záleží, kdy se díváte, kolik Vám je, s kým se díváte – nejde jen říct "film je špatný nebo dobrý".
Když jsem šla tuhle pro oběd do obchodního domu Globus a procházela kolem krémů a pleťových masek s názvem Valmont, hned jsem si na film vzpomněla. Když pak byla na tom slevovém portálu masáž ve Spa Valmont, brala jsem to jako znamení.
Takže, od té doby mohu odpovědět na otázku, co jsem udělala jen pro sebe a taky přidat Valmont – má láska. Byla to dobře strávená hodina. Jen škoda, že se tam neobjevil Colin Firth jako ve filmu Valmont. I když, tam byl o moc mladší.
Ale koneckonců – to já taky, když jsem film viděla.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
