Portýr v lehce opraném livreji se mírně ukloní: „Jistě, madam. Půjdete před tím na večeři? Mám vám objednat čaj?“
„Ráda bych si jídlo snědla tady, jestli je to možné.“ Žena ukáže na dvě položky z jídelního lístku.
Sluha kývne, „zařídím,“ a s mírnou úklonou zmizí z pokoje.
Agáta si odloží kabát do dřevěné skříně s vyřezávaným reliéfem květin. Vždycky se jí tyhle detaily na hotelu líbily. Jestlipak ještě dávají pohádku a čokoládovou pralinkou na polštář? Agáta se podívá směrem k posteli. Ano, je tam sáček z brokátu, a z něj vykukuje okraj potištěného papíru. Vedle leží zabalená pralinka. Agátě sklouzne po tváři zrádná slza, když si vzpomene, jak se o ni s Josefem dělili.
Že by se tu opravdu nic nezměnilo?
Z úvah ji vyruší klepání na dveře. Když se otevřou, vstoupí poslíček s košíkem dřeva. „Přála jste si zatopit?“
„Ano, přála.“ Agáta se na mladíčka usměje. Tak ten tu tenkrát skutečně nebyl. Nejspíš ještě chodil do školy… Jak ten čas letí. Agáta zhluboka povzdechne. Měla si ten čaj objednat. Voněl bylinkami, které ji vždy dokázaly utěšit. Jen Josef ho nikdy neměl rád…
„Líbí se vám v našem hotelu? Musela jste pobyt objednávat dlouho dopředu? I když teď není všechno obsazené, když je taková zima…“ šveholí mladík. Poklekne ke krbu, dá do něj zmuchlaný papír, pár třísek a přiloží zapalovač. Plamínek se neposedně roztančí.
„Ano, líbí. Ne, pokoj jsem si objednala až minulý týden…“ Agáta přemýšlí, jestli má mladíkovi prozrazovat, proč je v hotelu, i přes nevlídné počasí. Ale nakonec se rozhodne, že si to nechá pro sebe. Tyhle vzpomínky jsou jen její.
Poslíček dá na hořící třísky pár polínek. Je vidět, že nezatápí poprvé. Spokojeně se zadívá do plamenů, vstane a zeptá se Agáty, zda si bude ještě něco přát. Ta zavrtí hlavou, poděkuje a dá mladíkovy drobné. Konečně je sama.
Agáta si na křesle přehodí nohy přes opěradlo a zadívá se nahoru. Na modrém podkladu se tam blýskají stovky zlatých hvězdiček. Ještě v žádném jiném hotelu neviděla takový strop jako tady. Kdysi je s Josefem zkoušeli spočítat a představovali si, komu která patří. A ty nejblíž u sebe, tamhle vpravo, ty byly jejich… a dnes je Josef mrtvý. Včera měl pohřeb. Ale Agáta na něj nemohla jít a rozloučit se. Milenky přece na pohřby ženatých pánů nechodí… Ani ty bývalé.
Alespoň takovou má Agáta představu o bontonu. I když těžko říci, jestli to tak skutečně je. Nemohl by někdo sepsat nějaké společenské zásady pro milenky? Třeba by se tam dozvěděla, jestli už to po deseti letech, není náhodou promlčené? Třeba na ten pohřeb jít mohla, a nemusela se s ním loučit tady...
Kolikrát spolu byli v tomhle hotýlku? Dvacetkrát? Možná i víc… Milovali to tady. Daleko od lidí, v útulném apartmá, kdy nemuseli vylézt z postele, jak byl den dlouhý. Vypnuli si telefony, nechávali si nosit jídlo a sladkosti, pili šampaňské, četli si společné knížky a snili. Bohužel až po letech jí došlo, že vztah nikam nemíří. Že je jednou z těch žen, které budou celý život čekat, a pak je milenec vymění za mladší model. Protože muži přece nestárnou, jen zrají…
Jak asi to asi včera vypadalo? Slušelo to Josefovi? Měl hezký pohřeb? Co měla manželka na sobě? Jak to nesly děti? Na ty se roky odvolával, když občas naléhala, aby odešel od rodiny a byl už konečně jen s ní. Dnes už musí být obě dospělé. Měla si koupit noviny, Josef byl přece jen velké zvíře na kraji, možná tam bude nekrolog s fotkou… Mohla by si ho vystřihnout na památku.
Agátu vyruší zaklepání na dveře. „Vaše večeře a šampaňské!“
„Děkuji, postavte to tady na stolek. Mohl byste mi tu lahev otevřít?“
Muž kývne a beze slova začne sundávat drátěný košíček z hrdla láhve. Pak nalije do jedné ze dvou donesených sklenek a tázavě se zadívá na Agátu.
„Nalijte prosím obě.“
„Čekáte návštěvu?“ podiví se číšník.
„Ne, nečekám, ale budu se věnovat vzpomínkám.“
Muž si odkašle. „Aha.“ Naplní i druhou skleničku a lahev dá do chladící nádoby. „Kdybyste něco potřebovala, stačí zavolat,“ muž ukáže na telefon na nočním stolku.
„Děkuji, snad jen, kdybyste měl dnešní noviny…“
„Určitě nějaké najdu na recepci. Donesu vám je,“ slíbí a zavře za sebou dveře.
Agáta si sedne na křeslo - tentokrát mnohem spořádaněji, a začne jíst. Chtěla si objednat svůj oblíbený salát, ale zvolila nakonec steak, který miloval Josef. Proč jen na něj nedokázala za těch deset let zapomenout? Neměla by ho spíš nenávidět? Nakonec byl to on, kdo jejich vztah po letech ukončil. Nebo ona? Nebavilo ji poslouchat, jak se má či nemá ve své roli chovat. Kdy mu smí a nesmí telefonovat a psát. Čím dál hůř snášela svůj vymezený čas v jeho kalendáři. Navíc jakoby ho začalo postupně ubývat. Nebo se jí to jen zdálo?
Pohádali se. Řekli si, že takhle to nemá cenu a už si nezavolali. Stálo ji to spoustu přemáhání. Ale utěšovala se, že si najde někoho, kdo je Josefovi podobný, a bude jí zase dobře. Jenže čím déle hledala jeho dvojníka, tím více zapomínala na to špatné. Nakonec se z Josefa stala jakási modla a fiktivní přítel, se kterým se radila, chodila s ním na výlety, smála se i plakala.
Je snad případ pro psychiatra, nebo to tak má více lidí?
Ještě ani nedojedla, když jí muž z recepce donesl slíbené noviny. Položil je beze slova na stolek před ni a vycouval ze dveří.
Agáta zdvihla sklenku a ťukla s ní do druhé stojící na stole.
„Tak na tebe, Josefe, ať ti tam nahoře svítí krásná hvězda. A nezapomeň mi držet místo někde poblíž… Teda tak trochu stranou od tvé manželky a dětí… Prostě někde vedle.“
Agáta znovu vzdychne a napije se sektu. Pak vezme do ruky noviny a nedopitá sklenička jí vypadne z ruky. Němě zírá na krvavě rudá písmena hlásající: „Pohřeb J. H. se změnil v bitevní pole. Pět proti jedné. Manželka neměla šanci.“
Pod fotografií přes celou stránku je už mnohem menším písmem napsaný krátký článek: „Na pohřbu bývalého hejtmana J. H., který minulý pátek zemřel při tragické autonehodě, došlo k potyčce. Kontroverzní podnikatel si podle všeho potrpěl na dámskou společnost. Při obřadu vyšlo najevo, že se na posledním rozloučení sešlo nejméně pět jeho bývalých společnic. Ty se nakonec popraly s manželkou o to, která z nich má právo pronést smuteční řeč jako první. Otázkou zůstává, kolik záletů zůstalo utajeno, zda o tom rodina věděla, nebo šlo tak říkajíc o překvapení na rozloučenou...“
Agáta odsune teď už studený steak stranou a na uvolněné místo položí rozložené noviny. Tohle nechtěla vědět. Vstane od stolu a znovu se podívá na článek. Přeběhne jí mráz po zádech.
Na fotografii z pohřbu je vidět i Josefův portrét. Přestože jde o profesionální práci, jeho oči se smějí. Dříve by si řekla, že je to tajný vzkaz pro ni. Teď už ví, že ho fotila nějaká ženská a ten projev náklonnosti patřil jí...
Agáta zařve a začne noviny cupovat na malé kousky. Větší části nahází, i s tím jeho proradným úsměvem, do krbu. Měla to udělat už před deseti lety... Teď si mohla dát svůj oblíbený čaj někde úplně jinde a s někým úplně jiným... S někým, kdo, alespoň pokud jde o ženy, není Josefovi vůbec, ale vůbec, podobný…
Další povídky této autorky najdete na blogu Olívie Úžasné.
