Je mi moc líto jeho ženy a jeho malých dcer. Moc dobře vím, čím si nyní budou procházet. A taky vím, že i když jim bude nabízena pomoc a budou mít kolem sebe hodné lidi, kteří se je budou snažit rozptýlit, vyslechnout a podržet v těchto těžkých chvílích, budou i tak se svým žalem nějakou dobu samy... a i to vypořádávání se se vším bude směsicí vděku, smutku, bolesti, vzdoru, vzteku i smíření.
U nás máme alespoň částečně našlápnuto k tomu smíření. Ale není to tak každou minutu, ani se nedá odhadnout, kdy přijde zase pláč. Pomáhají drobné radosti, malé úspěchy, příroda, stromy, pozitivní změny nebo zprávy.
A já jsem ráda, že už jednu mám.
Jestli si pamatujete, tak jsem prosila svoje játra, ať jsou ke mně milosrdné a nějak nechají mne v klidu. Podstoupila jsem biopsii, protože nebylo jisté, jestli útvary, které na játrech jsou, budou dělat v těle paseku nebo ne. A po dlouhých měsících je tu konečně zpráva, že útvary nejsou maligní, ale benigní.
A když dáme pryč ta odborná slova, tak je to prostě o tom, že to byl jen takový vztyčený prst, ať si dávám větší pozor a chovám se k tomu svému tělu zodpovědněji. Je to v pořádku a já si to beru k srdci.
Zkouším se nevztekat, odpočívám, když můžu a když mi noc nedopřává někdy spánku tolik, kolik bych chtěla, tak z toho nejsem nevrlá. Beru to s pokorou a těším se, ordinuji si pravidelný odpočinek, jak to jde. Tělo není perpetum mobile, i když bychom si to kolikrát všichni přáli.
V nemocnici mi taky dali na památku můj žlučníkový kámen. Teda, byl to spíš pořádnej šutrák, kterej zabíral celej žlučník. Bylo to tedy poněkud morbidní, najít kámen vedle sebe na nočním stolečku po operaci, ale co. Mám ho v plastové krabičce, zkoumala jsem složení, protože se mě na to jedna z dcerek ptala a schovala ho na příležitost, která mi napoví, jak se žlučníkovým kamenem naložím.
Tak milá Klárko, podle kamarádky Hanky, která tomu na rozdíl ode mne rozumí. jde o vápník a bilirubin nebo cholesterol. Jak přesně a v jakém poměru, tak po tom popátrej ve škole nebo u pana Googla.
Je to tady. Teď, když mám výsledky z biopsie kvůli játrům, a jsou dobré, vezmu do ruky i ten zpropadený kámen a hodím ho do betonu. Žijeme na stavbě, takže to problém nebude. I paní Olga Menzlová žije na stavbě. Psali o tom české noviny, překvapivě i jiné než jen ty bulvární a určitě jí někdo i závidí. Jakože ta se má.
Tak k tomu Vám teda něco řeknu. Kombinace stavby a úmrtí není žádný med a to ani v případě, že stavět můžete. Myšlenky Vás totiž vedou úplně jiným směrem a hodně věcí, které dříve byly v pohodě jsou najednou zátěž. U spousty věcí ani nevíte, jak můžou dopadnout, tak je to jedna velká nejistota.
Takže za mně asi tolik. Žlučníkový kámen do betonu a paní Olze moc a moc sil. Bude je potřebovat. A její holčičky budou potřebovat tulit a mazlit a povídat a povídat, co to jde.
PS. A ten kámen na fotce drží v ruce moje maminka Eva. Tak to jen, abyste věděli.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
