Pokolikáté už zapracovává do svých kreseb jemnost žluté růže? Vytrvale a opakovaně tak žádá svého Antonína pomocí tohoto symbolu o odpuštění. Je chytrá a dobře ví, že mlčení někdy bývá nad tisíc slov.
Elegantní Francouzka často vzpomíná na tu divokou plavbu z Evropy do Ameriky, na vyhrocenou atmosféru těsně po vyhlášení 1. světové války a na tmavé oči jednoho z cestujících, které ji kompletně uhranuly.
„Svůj svět dělím na ten před setkáním a po setkání s tebou,“ řekl jí on za šumění vln oceánu.
Osud je takto svedl dohromady, rázný český architektem se sklony k ještě ráznějším činům a něžná francouzská malířka. Dlouho předtím, než cestující z paluby lodi spatří vítěznou siluetu Sochy Svobody, má Noemi pocit, jako by se oni dva znali odjakživa.
V Americe události dostávají spád. Souznění. Radost. Láska. Svatební zvony.
Antonín Raymond úspěšně navrhuje mrakodrapy, Noemi svými nápaditými kresbami zdobí jeho stavby. Zapadají do sebe jako dva díly skládačky, jsou jak noc a den, jako voda a oheň, slunce a měsíc. Přesto nebo možná právě proto, má každý z nich svá tajemství.
Raymond se navzdory své odvaze a přímočarosti nesvěří Noemi s tou zapeklitou záležitostí s ukradenou kasičkou na studentském plese, ke které měl jakožto pokladník snadný přístup a jejíž obsah mu pomohl nastartovat vysněnou kariéru daleko za hranicemi Evropy. Noemi, jakoby na oplátku, zas důsledně mlčí o svém slibu, který dala coby patnáctiletá svému bratranci Pierrovi.
Nikdy tě neopustím, nikdy mě neopustíš. Nevinná dětská láska s nádechem zakázaného ovoce. Vydržela by všechny překážky, plynoucí z jejich příbuzenského vztahu, kdyby se Noemi na lodi nepotkala s Raymondem?
A potkali se navíc i oni dva – Raymond s Pierrem, který nechyběl na jejich americké svatbě. Velká část Noeminy početné rodiny se totiž přesunula na nový kontintent a svatbu mladého páru tak mohli oslavit všichni společně. Pierre se choval vesele a přátelsky, jeho oči však byly smutné, kdykoliv se setkaly s Noeminým pohledem. Jeho oči volaly cosi o zradě, o zmařených nadějích, o nenaplněné budoucnosti.
Později se z Francouzčina manžela a bratrance stali nerozluční přátelé a právě Pierre byl tím, komu Raymond nechal nahlédnout do své třinácté komnaty a kdo se jako jediný dozvěděl o zcizené pokladničce.
V zemi neomezených možností čas rychle ubíhal, v Evropě se schylovalo ke konci války a Pierre se chystal na cestu zpět do Francie. Raymondovým se díky jejich pracovním úspěchům vedlo dobře a Antonín tak vcelku logicky vybral posla pro splnění své mise – vrácení peněz těm, kterým patřily. Pierre se nezdá nijak zaskočen, snad jako by podobnou žádost dávno očekával: „Jasně, příteli, odbočka českého Kladna pro mne není překážkou, úkol hravě splním, peníze vrátím, o tvůj dávný dluh se postarám.“
Překvapená Noemi však záhy z Evropy dostává zprávu, že se tak nikdy nestane. Pomyslná pokladnička zůstává dál prázdná a Pierre mizí beze stop. Je to jeho pomsta za ukradenou Noemi. Krádež za krádež, zub za zub. Jen si mysli, zpropadený Raymonde, že tvůj dluh je navždy vyrovnán! Jak šeredně se mýlíš!
Dlouho po odjezdu do Japonska žije Raymond v domnění, že peníze jsou řádně splaceny. V jeho rodné zemi je na něj mezitím vydán mezinárodní zatykač a tak se, v tu dobu již věhlasný, architekt dozvídá drsnou pravdu. Peníze vráceny nebyly, posel svůj úkol nikdy nesplnil. Noemi mlčí a žlutých růží přibývá. Zdobí všechny slavné japonské stavby z dílny architekta Antonína Raymonda, dosud jsou zřetelné rovněž v pozůstatcích slavného tokijského hotelu Imperial. Po mnoho letech se Raymondovi povede svůj dluh splatit, částka je několikráte znásobena. Noemi se uleví.
Žluté růže však kreslí dál.
Píšeme příběhy o slavném českém architektovi Antonínu Raymondovi, k čemuž nás inspiroval při besedě na zámku Loučeň architekt a herec David Vávra.
