Moje polokoronavirová neglosa pro tetičku - napsala Anna Dostálová

Právě mi volala tetička. Tetička spisovatelka, co pořádá kurzy tvůrčího psaní. Už nějakou dobu si říkám, že by mě docela lákalo se na nějaký podívat. Jen jsem to zatím nikomu, ani jí, neřekla. Zatím. No uvidíme, co se stane. Tak nějak se řídím tím, že co se má stát, stane se. Ale je potřeba tomu jít naproti. 

A zároveň, že všechno chodí ve správný čas. 

A taky, že všechno, co se děje, má nějaký důvod. 

A skoro všechno přináší i něco pozitivního, jen je občas potřeba hodně hledat. Uf, takových mouder v pár větách. Už mám tyhle svá moudra docela zažitá, ale kdybych neměla, tak si je musím přečíst nejmíň pětkrát a přemýšlet o nich.
Když si tu tak sedím v posteli a sepisuju tyhle své myšlenky, tak přemýšlím nad maturitním slohem. Má to dva důvody. Zajímavé je, že mě nenapadlo psaní bakalářky nebo diplomky. Asi jsem to docela úspěšně vytěsnila z paměti. Toť k mým šťastným časům vysokoškolačky. Navíc to nebylo úplně kreativní psaní. Zpět k mým dvěma důvodům myšlenek na maturitní sloh. Jedním z nich je nepochybně to, že dnes máme sraz k příležitosti deseti let od maturity, kam by měla dorazit i chodící hromádka knih, jak nazval naší oblíbenou češtinářku jeden z mých spolužáků z Hellichovky. No, snad si to užijou, já budu chybět. 

A druhá myšlenka, která mě napadá, je ta, že většinou, když něco píšu, tak buď heslovitě, anebo nespisovně. Gramatiku si troufnu tvrdit, že mám zmáklou nadprůměrně. Ne bezchybně, ale nadprůměrně určitě. Už spousta kluků u mě ztroskotala na tom, že nechápou důležitost rozdílu mezi i a y, mezi mně a mě, mezi větou s čárkou a bez atd. Například věta "Jaký jsi měla výkend?"

Ufff, no, někdy se přimhouřit oko dá. Jen teď přemýšlím nad tím, jestli mi něco už tenkrát nenaznačovalo, jestli je tak dobrý nápad chodit s klukem, který má hned po pátku výkend. Lehce tak narážím na svého bývalého. Ale spoustu pozitiv si z toho vztahu nesu, naštěstí se ani jedno netýká žádného testu. 

Každopádně jediná chyba v mé maturitní slohovce byla ta, že jsem si "šla pinkat s holkama". S holkama, ne s holkami. Ale i kdybych si to tenkrát uvědomila, tak bych nikdy nenapsala pinkat s holkami, protože ten volejbal mám prostě už od mala v krvi a nikdo by to takhle nikdy neřekl. 

O té krvi vypovídá i to, že jsem do maturitního slohu, jehož tématem byl úryvek básně Jana Nerudy, to téma volejbalu prostě narvala. A to byl můj poslední spisovný souvislý kreativní text.

Zpět k hovoru s tetičkou. Naposledy jsme se spolu bavily asi před měsícem na svatbě mého bratrance, tedy i jejího syna. V pokročilé hodině, lehce omámené alkoholem a těžce omámené krásným a dojemným dnem, jsme se ocitly u rozhovoru na téma „hrabání se ve své vlastní hlavě“ – když to hodně zjednoduším. 

Ještě před dvěma lety bych se chytla za hlavu a řekla bych si, že musíme být značně pod parou, pokud vedeme rozhovor na tohle, pro některé lidi bezpochyby „ezo“, téma. Nutno přiznat, že to nebyl jediný hovor, při kterém by se spoustu lidí chytalo za hlavu. Chvíli před tím jsme totiž ještě s dalšími dohráli tetičky oblíbenou hru na téma „co by byli druzí, kdyby byli jídlo“. Jen pro pobavení uvedu pár příkladů. Jeden z mých bratranců byl luxusně vystajlovaná svačinka zapomenutá na zadním okýnku auta. Ségra byla oblíbenka, která zrovna uplavala. (V případě nejistoty, co to ta oblíbenka je, tak je to ryba.)

Můj brácha na téma ryby dokáže mluvit dva měsíce v kuse. Přesně tak totiž byla dlouhá jeho nejdelší pauza od tréninků od té doby, co se naučil mluvit. A aspoň na tréninku mu někdy dojde dech, i na téma ryby. 

Mně můj bratranec vymyslel krásné přirovnání. Představ si bar na pláži, kolem spoustu krásných lidí (upřímně si myslím, že by tam měli být hlavně krásní chlapi. A já!) a tam dva drinky. Jeden je sex on the beach a druhý piňa colada, mezi nimi jsou nachosky se salsou. Tak ty nachosky jsem byla já. Nutno podotknout, že ze všech deseti rodinných příslušníků, co hráli tuhle hru, jsem pila alkohol jen já, ségra a obě mámy – naše i ta bratranců. A to ve vší počestnosti. Koneckonců tak já piju vždy. Každopádně fakt, že většina hráčů či svatebčanů byla střízlivá, poukazuje na to, jak je naše rodina šílená (v tom krásném smyslu slova).

Všimla jsem si, že jsem se ještě u našeho telefonátu nedostala ani k „ahoj“ nebo spíš „ahoooooooj“ a už jsme prošla mnoha myšlenkami. To mi dává zpětnou vazbu o tom, jak funguje můj mozek. Prostě jede a jede. Box of nothing nezná. 

Uvědomuju si to hlavně od té doby, co chodím k psycholožce. Nemám žádnou psycho-diagnózu, ale hodně mi sezení pomáhají. A přijde mi postavené na hlavu, že se spousta lidí stydí za to, že někam chodí, anebo říká, že by k psychologovi nikdy nešli. Já jsem v tom našla samá pozitiva. Zjišťuju svou hodnotu, proč reaguju na některé věci tak, jak reaguju, že v některých věcech jsem jiná než ostatní a v některých stejně ulítlá. 

A už jsme zase u vrtání ve vlastní hlavě. Ale poslední dobou je to součást mého života a vnímám to na každém kroku. Zároveň je pro mě velmi účinným nástrojem, jak se vypořádat s přemírou myšlenek v hlavě, se smutkem nebo problémy, věci sepsat a vypsat. 

dyž tak přemýšlím, možná je to i proto, že se u toho musím soustředit a myšlenky mi nemůžou utíkat na všechny strany. Ony evidentně utíkají, ale pořád nad nimi vládnu a vracím je tam, kam potřebuju. A pořád ne a ne se dostat k tomu pozdravu.

Když už jsme byli u těch rodin, tak u nás v rodině je babička hlavní informátor. Značná část rodiny ji nazývá hlavním generálem, ale já to nemám ráda. Nicméně je fakt, že co se řekne babičce, to ví celá rodina. Jednou jsme šly se ségrou trénovat jednoho z našich bratranců na beach. On to doma nějak špatně odkomunikoval, telefon nechal doma a teta ho nemohla najít. Pátrací akci zachránila babička, která se záhadným způsobem přes Facebook dozvěděla, že je bratranec s námi, takže hledající teta nám zavolala, bratranec se našel a lodě vyplavené do Bermudského trojúhelníku mohly zpět do přístavu. Nebo aspoň na ty ryby. Občas dokonce čekám, že mi babička zavolá se zprávou, co jsem dělala včera já sama.

Teď přeskočím z babiččiných zpráv na zprávu číslo jedna až kolik chcete i nechcete, k tématu koronavir, který vlastně může i za tento text. Napíšu jen stručně, že nikdo nic neví, všichni jsou chytří až na půdu, možná až za komín a nebo, terminologií Buzze Rakeťáka, do vesmíru a ještě dál. A taky, že mě rozčiluje, jak je celá situace kolem koronaviru interpretována, komunikována, využívána. ANO, vadí mi to! Jsem slušná holka.
A už jen k zajímavostem, které na nás nekřičí i z toho, co by se zdálo, že křičet nemůže. 

Moje ségra prodělala koronavir uprostřed léta, byla unavená, jinak žádné příznaky neměla. Největším negativem jejího onemocnění bylo tedy to, že v pětatřicetistupňových vedrech musela být zavřená v bytě. 

Horší možná potom byla jen reakce lidí, kteří se dozvěděli, že vir prodělala, a odmítali se s ní sejít, pokud nebude mít (i po měsíci) minimálně dva další negativní testy. Není tedy divu, že se lidi s pozitivitou na koronavir nechlubí na první dobrou. Nicméně já vím, že to není nic, za co bych byla zodpovědná nebo si to přivodila svou nedbalostí. Jednoduše jsem byla oslabená, někde jsem na vir narazila a skolil mě. 

Můj průběh je ale horší než ten, co měla ségra, a jsem ráda, že jsem v posteli. Úplně stejně jako bych to udělala s chřipkou.
Samozřejmě jsem si nenapsala na čelo covid +, tam by to ani nikdo nemohl teď vidět. Ale nemám to ani na dveřích. Nicméně svým kamarádům a rodině jsem to řekla a nijak to netajím, když se někdo zeptá. Babička s dědou to samozřejmě ví, tím pádem to ví celá rodina (a možná i pár prodavaček v babiččiných oblíbených obchodech).

A konečně se tímto oslím můstkem přes dvě stránky dostávám k telefonu s tetičkou, která mi volala primárně proto, jestli nepotřebuju jakoukoliv pomoc. Ke své hagridovské (jakože obrovské – to mě teď zrovna napadlo) radosti musím říct, že mám od svých nejbližších (rodinných příslušníků, ale i kamarádů) tolik nabídek donášky jídla, že by mi takové množství kurýrů mohl závidět i Košík nebo Rohlík. 

Pomoc zatím nepotřebuju a doufám, že potřebovat ani nebudu. Tetičku jsem alespoň odměnila pár historkami ze své zatím kraťoučké karantény. 

Tetička se smála a já jsem získala pocit, že jsem děsně vtipná. A když mi řekla, jestli bych jí nechtěla napsat glosu na koronavir, tak jsem nadšeně souhlasila. To, že mi začalo být blbě o víkendu a ne o výkendu, si z hodiny českého jazyka pamatuju. Ale rozhodla jsem se, že si pro jistotu vygooglim, co přesně to ta glosa je. 

Má paměť si matně vzpomíná na něco spojeného s krátkým článkem z novin a já se obávám, že jsem měla googlit před tím, než jsem se se zápalem pustila do psaní, a že teď už je trochu pozdě. Hned mi v hlavě naskočila myšlenka, jestli je jedním z projevů koronaviru zánět. Protože díky poslouchání podcastů o zdraví, kde je více slovenštiny než v mém dosavadním životě, vím, že zánět je po slovensky zápal. Předchozí věta se zápalem najednou dostává více smyslů.

Zpět ke glose. Takže toto je neglosa. Měla jsem pravdu.

A jaké je mé dosavadní soužití s koronavirem?
Mám horečku, ke které u mě tradičně patří únava, bolest hlavy, očí, svalů a zad. Nejhorším na tom byla bolest zadku. Ale za to si můžu spíš sama než můj nezvaný kámoš. Proč kámoš? Teď je u mě, tak na něj nebudu zlá, ale zkusím ho vyprovodit ven co nejdřív. 

Nejdřív se od něj naučím to, co se naučit můžu. Pamatuješ na má moudra na začátku? Ve všem je něco pozitivního. A tím teď zrovna myslím něco víc než jenom ten test. 

Zpět k mým bolestem zadku. Před třemi týdny nám skončila naše skoro profesionální beach volejbalová sezona a já jsem měla pocit, že moje tělo potřebuje odpočívat, tak jsem ho nechala a na sport koukala docela z dálky. U mě hodně neobvyklé. Pak mě vzala kamarádka na squash a já jsem byla nadšená, protože jsem to hrála jen jednou v životě. Ale přece neprohraju, že jo! 

Už při hře jsem věděla, že budu trpět a bude mě bolet zadek. 

Ale koronavir mi ukázal, že umí nejen kašlat, ale i přidávat na bolesti. No, jednu noc jsem nevěděla, jak si lehnout, a byla víc vzhůru než spala. Tak jsem si pustila Thora a trpěli jsme při zachraňování Asgardu společně.
Naštěstí jsem žena, takže rýmička a kašlíček mě neskolí.

Pak jsem si dneska uvědomila, že se zpětně musím omluvit jedné nejmenované firmě, na kterou jsem nadávala, protože jsem si koupila jejich ořechové máslo, které nemělo žádnou chuť. Nadávala je silné slovo, nadávám totiž málo, občas při sportu a při řízení. 

I když já si s těmi ostatními řidiči spíš povídám, ale ségra asi ráda diskutuje, a tak mě neustále přesvědčuje o tom, že nadávám. 

Zpět do kuchyně. 

Včera jsem se vyhrabala z postele a pomocí svého kulinářské umění uvařila vývar. 

Uvařila vývar znamená, že jsem hodila kosti do vody, osolila a šla si lehnout zpátky do postele. Vývar už jsem dojedla a myslím, že mi se solí ujela ruka. Myslím. A to i po tom, co jsem ho snědla. Vůbec totiž nevím, jak chutnal. 

Naštěstí si chutě pamatuju z dob, než jsem potkala svého nynějšího spolubydlícího, takže ke křupání kyselých okurek dokážu ještě celkem jistě přiřadit jejich typickou chuť. Od té doby hloubám nad tím, jaké zdravé jídlo, kterého lze sníst třeba kilo, má nejpodobnější strukturu čokoládě. 

A pak potřebuju pověřit jednoho ze svých kamarádů, aby mi sehnal hnědé potravinářské barvivo. Asi je jasné na co, ne? 

Už jste se někdy chlubili, že jste snědli deset tabulek čokolády za den? Konzistenci to mít bude, barvu taky, zvuk čokoláda dělá, jenom když mě volá (alespoň u mě). 

Taky jsem si udělala výbornou kaši, ve které byla lžíce kurkumy, lžíce skořice a lžíce mletého zázvoru, lněná a chia semínka – samé dobroty! 

Proč jsem si vzpomněla na pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou pekli dort? Ale moje kaše vůbec nechutnala špatně! Nicméně to má i stinné stránky. 

Ráno jsem si dala do topinkovače plátek tousťáku. Většinou, když začne vonět, tak ho kontroluju, aby se nespálil. No, a dneska vonět nezačal, takže až lehký dým řinoucí se z topinkovače mě navedl k zběsilému mačkání tlačítka na vyskočení chlebíku. 

Poznatkem dneška by mohlo být, že i chlebem se dá malovat jako uhlem. Sečteno a podtrženo – zatím asi nejzajímavější příznak koronaviru, kterým jsou ztráta chuti a ztráta čichu, není mýtus. 

Jen radši nic nepiju z hrnků, protože doufám, že alespoň pohledem skrz průhlednou skleničku poznám vodu od oleje. 

Vodu od vodky asi nepoznám. Ale vodku doma samozřejmě nemám. 

Pozitivní je také zkušenost, že i přesto, že už třetí den chodím nebo spíš ležím doma v jednom tričku, tak ani trochu nesmrdím. Jen jsem zvědavá, jak dopadnu, až se mi smysly vrátí. Jedna tátova známá prý přišla o chuť a čich z minuty na minutu a stejně tak se smysly i vrátily. 

Prý si v jednu chvíli lízla citronu a začala z té kyselosti brečet. Tak snad za pár dní z ničeho nic neomdlím. Radši si přestanu hrát na hrdinu a večer se už převléknu.

A abych skončila pozitivně, tak ačkoliv jsem sama doma, tak se sama na ten boj necítím. Díky všem za podporu, starost, zprávy, telefony! Jak je důležité být obklopen těmi správnými lidmi. Díky! Jdu si dát za odměnu výborná jablka od babičky s dědou. 

Cítíte tu ironii poslední věty? Já ne...