Na počátku nebylo slovo. Slova tenkrát za Boha vůbec nebyla. To Pán všemohoucí se musel až zpětně doučit všechny řeči a nářečí. A že jich je. Dodnes si to s tím Babylonem vyčítá, když si na to vzpomene. Takové ukvapené rozhodnutí. Na počátku bylo ticho. Klid. Bůh prostě byl. Žádných starostí nebylo, povinností k věřícím ni samotní věřící nebyli. Bezútěšných litanií nebylo. Nikdo by nevěřil, co všechno se může po Bohu chtít. A tak nebylo třeba ani potopy, deseti egyptských ran a zmrtvýchvstání.
Bible nebylo ni doslovných výkladů a to nemluvě o křížových výpravách papežů ve jménu boží slávy...
Jednoho dne, tedy přesněji tmy, tehdá byla jenom tma, ho začalo nesnesitelně něco svědět. Úmorné svědění, které každou vteřinou sílí. Všichni takové svědění dobře známe. Bez podrbání nepřestane.
Avšak všemohoucí Bůh neměl jak. Když otevřel oči došlo mu, že je tmou, všudypřítomnou, kde on je úplně stejné nic jako všechno ostatní. A tak si usmyslel - budiž hmotou. Začal plácat hmotu z atomů a černou antihmotu z antičástic, aby se oddělil od všudypřítomného ničeho. Sobě si vymyslil docela pěkné tělo, hlavu, dvě nohy a nakonec, po mnoha úmorných dnech i ruce. Jenže to už zapomněl, proč vlastně se tvořil, protože svědění pracovitostí ustalo.
Jenže tma byla najednou cizí a ponurá. A tak si opět usmyslel, budiž světlo. A Bůh vymyslel světlo, které bude z nehmatatelných fotonů. Ty mu prchaly z rukou a nezastavitelně mizely v dáli, protože když je polapil, okamžitě pohasly. Na uspořádání světa atomy přestaly stačit. Rozebral je na neutrony a protony, ale to nedrželo pohromadě. Začal jim přiřazovat náboje a spoutal je interakcí, ale ta byla moc slabá. Tak je omotal do interakce ještě silnější. Z toho samovolně začaly vznikat prapodivný jevy a pole, ze kterých vylétávaly elektrony a někdy i fotony, ale bohužel Boha fyzika moc nebavila.
No byl v tom chaos, o nějakém řádu se nedalo mluvit. Bůh to ještě chvilku zkoušel, ale brzy ztratil trpělivost. Nevrle všechny pokusy o vznik světa zmačkal do kuličky, jak to dělávají začínající spisovatelé, když nejsou se svým dílem spokojený. Svůj nepovedený svět si chvilku žmoulal v ruce. Pak si s ním pohodil z jedné ruky do druhé. Šikovné ruce ho pobavily. Náramně se mu povedly. V tom nadšení ho napadlo, že by mohl zase něco vytvořit a kuličku odcvrnknul z dlaně pryč.
Jenže v tom zdrcnutém světě, už tak křehoučkém, se uvolnila veškerá energie vesmíru a s velkým třesknutím rozmetala hmotného Boha na prvočinitele, tedy božské částice, že se opět stal tím všudypřítomným ničím a svět se jal ubírat vlastní cestou. Bůh žasl. Tiše pozoroval, jak choas, který napáchal, nachází v sobě řád s vlastními zákony. Sice jim úplně nerozumí, ale tak to má asi být.
