 |
| Antonín Raymond |
„Jestli ale zjistí, co jsi za války dělal… zlynčují tě!“
„Nesmysl! Poslední zprávy hovoří o tom, že nevraživost vůči Američanům už začíná slábnout.“ odpověděl Antonín a vložil si komínek vyžehlených košil do cestovního kufru. „Japonci potřebují Američanů k obnovení jejich ekonomiky a průmyslu. Takže i kdyby je nesnášeli, nedovolí si cokoliv říct nebo dokonce udělat. Navíc tam budu pod křídly generála MacArthura.“
Když už byl loďák plný otočil se na Noemi.
„Co myslíš? Mám všechno?“
„Ještě notes,“ připomněla mu a podala černý sešit svému muži. Ten jej přidal do zavazadla, které poté zavřel.
„Miluji tě.“
Večer byl Antonín Raymond již připraven pro svůj návrat do Japonska. Na letišti se setkal s obchodníkem Bryanem Donovanem, jehož znal z Japonska z předválečných let.
„Tak zase zpátky, co?“ zeptal Bryan.
Ten se snažil vyloudit alespoň malý úsměv na oteklém obličeji. „Vypadáte unaveně příteli, nespal jste?“
„Popravdě vůbec. Byla to bezesná noc,“ odpověděl Raymond a utřel si kapesníkem kapičky potu na čele.
„Něco vás trápí?“
„Ano, přemýšlím, jak nás lidé v Japonsku vezmou a mám obavy z toho, co země, kterou jsem si toliko zamiloval, zbylo.“
„Nebojte, psal jsem si telegraf s mým společníkem, který už tam chvíli je a tvrdil, že se situace lepší každým dnem. Naše zem jim pomáhá postavit se na vlastní nohy. Paradox, viďte?“
„Snad máte pravdu. Já psal mým japonským přátelům dopis, ve kterém jsem je informoval o svém příjezdu. Leč odpovědi jsem se načekal marně.“ povzdechl si.
„Nedáte si cigaretu?“ zeptal se Bryan ve snaze stočit téma jinam. „Teď ne, ale jestli dovolíte jednu bych si vzal na později.“
„Ovšem beze všeho, však už je také čas jít.“
Po vzletu Antonín chvíli pozoroval, jak se krajina pod nimi stále zmenšuje a za nedlouho už míjeli pobřeží amerického kontinentu a vydávali se přes Pacifik do je mu známého Japonska.
„Opravdu ho znám?“ přemýšlel. „A co mí přátelé? Mohu je tak vůbec ještě nazývat? Jakmile letoun nastoupal výšku a opadlo dobrodružství ze startu, většina pasažérů usnula. Až na Antonína Raymonda, ten si stále pohrával se zlými myšlenkami a představami ohledně jeho příletu do Japonska. Pak si vzpomněl na cigaretu, jenž dostal od Donovana. Zapálil si a o trochu víc spokojeně se zadíval do tmy venku.
Antonín Raymond se probudil prvním dotekem podvozku s přistávací dráhou. Vstal a pomalu vylézal z letadla. Stále byl dost zmatený. Další šok ho čekal venku.
„Tony! Tony! Vítejte zpět!“ křičely na něj jeho přátelé, kteří se sním přijeli přivítat.
Obrovský balvan, který mu spadl ze srdce, musel být slyšet až v jeho rodném Kladně. Věděl, že když ho dokážou přijmout jeho přátelé, vůči kterým cítil největší zradu, vezmou ho i ostatní Japonci.
„Přátelé moji! Rád vás vidím.“
Píšeme příběhy o slavném českém architektovi Antonínu Raymondovi, k čemuž nás inspiroval při besedě na zámku Loučeň architekt a herec David Vávra.
