 |
| Ilustrace. Ján Sorokáč |
A co třeba: „Když já jim dám ovsa, oni skáčou hopsa?“ Další trapný výstřel do tmy, že jo?
Netušíte, jaký to je, číst text o něčem, co víte, že nikdy nezažijete. O zpívání vůbec nemluvím. Můj jediný pokus o zpěv vyvolal doma zděšení, protože si mamka myslela, že mám další záchvat.
Netušíte, jaký to je, číst text o něčem, co víte, že nikdy nezažijete. O zpívání vůbec nemluvím. Můj jediný pokus o zpěv vyvolal doma zděšení, protože si mamka myslela, že mám další záchvat.
Vydám jen jednu hlásku a s tou kolísám, jako když je někomu moc špatně. A přitom mně je uvnitř tak dobře. Uvnitř jsem prostě úplně normální. Jenže vyprávějte o tom svýmu okolí. Mě prostě jen někdo svázal neviditelným lanem a pusu mi zacpal jitrnicí jakou svět neviděl.
Ale co vám to tady vyprávím?! Mému zpěvu by mohl rozumět jen Steven Hawking. Jenže ten už je po smrti, takže já už si duet s nikým nestřihnu.
A přitom bych tak moc chtěl. V hlavě mám desítky tisíc slov, ale nikdy jim nedám ani svůj hlas, natož na ně pověsit tón. Nikdy neuslyším z vlastních úst slova jako „láska“, ale ani „prdel“. A tak rád bych do ní někoho poslal. Ale já mu sotva ukážu směr.
„Když si smyslím tak si sednu, když si smyslím, tak si lehnu,“ zní text jedné písně. Nuda, co? A co třeba: „Když já jim dám ovsa, oni skáčou hopsa?“ Další trapný výstřel do tmy, že jo?
Netušíte jaký to je, číst text o něčem, co víte, že nikdy nezažijete. O zpívání vůbec nemluvím. Můj pokus o zpěv vyvolal doma zděšení, protože si matka myslela, že mám další záchvat. Při tom je to právě ona, která jako jedna z mála ty moje těžko srozumitelné zvuky umí rozklíčovat. Tedy, pokud zrovna nezpívám. To pak vypadá, jako že volám o pomoc, když je mi špatně. A přitom mně je uvnitř tak dobře. Uvnitř jsem prostě úplně normální. Jenže vyprávějte o tom svýmu okolí. Mě prostě jen někdo svázal neviditelným lanem a pusu mi zacpal jitrnicí jakou svět neviděl.
Ale co vám to tady vyprávím?! Mému zpěvu by mohl rozumět jen Steven Hawking. Jenže ten už je po smrti, takže já už si duet s nikým nestřihnu.
A přitom bych tak moc chtěl. V hlavě mám desítky tisíc slov, ale nikdy jim nedám ani svůj hlas, natož na ně pověsit tón. Nikdy neuslyším z vlastních úst slova jako „láska“, ale ani „prdel“. A tak rád bych do ní někoho poslal. Ale já mu sotva ukážu směr.
„Když si smyslím tak si sednu, když si smyslím, tak si lehnu,“ zní text jedné písně. Nuda, co? A co třeba: „Když já jim dám ovsa, oni skáčou hopsa?“ Další trapný výstřel do tmy, že jo?
Netušíte jaký to je, číst text o něčem, co víte, že nikdy nezažijete. O zpívání vůbec nemluvím. Můj pokus o zpěv vyvolal doma zděšení, protože si matka myslela, že mám další záchvat. Při tom je to právě ona, která jako jedna z mála ty moje těžko srozumitelné zvuky umí rozklíčovat. Tedy, pokud zrovna nezpívám. To pak vypadá, jako že volám o pomoc, když je mi špatně. A přitom mně je uvnitř tak dobře. Uvnitř jsem prostě úplně normální. Jenže vyprávějte o tom svýmu okolí. Mě prostě jen někdo svázal neviditelným lanem a pusu mi zacpal jitrnicí jakou svět neviděl.
Ale co vám to tady vyprávím. Mému zpěvu by mohl rozumět jen Steven Hawking. Jenže ten už je po smrti, takže já už si duet s nikým nestřihnu.
A přitom bych tak moc chtěl. V hlavě mám desítky tisíc slov, ale nikdy jim nedám ani svůj hlas, natož na ně pověsit tón. Nikdy neuslyším z vlastních úst slova jako „láska“, ale ani „prdel“. A tak rád bych do ní někoho poslal. Ale já mu sotva ukážu směr.
A přitom bych tak moc chtěl. V hlavě mám desítky tisíc slov, ale nikdy jim nedám ani svůj hlas, natož na ně pověsit tón. Nikdy neuslyším z vlastních úst slova jako „láska“, ale ani „prdel“. A tak rád bych do ní někoho poslal. Ale já mu sotva ukážu směr.
