„No heleme se, nová duše… vítej, krásko!“
„Au! Proč mě tady tak rozplizli? No aspoň že už mě neohýbají všema směrama a nedrtí v tý smrdutý jeskyni…ježiš.“
„Přestaň si stěžovat, kočičko. Radši mi pověz, co jsi zač. Takový slaďoučký mláďátko jsem tady už dlouho neměl. A jakou máš pěknou růžovou barvičku. Hádám, že jsi sotva tři minuty stará, co?“
„Nedotírej, starouši. Kdyby sis radši nechal nalakovat desku. Ti vedle tebe mají taky děsně nemoderní šedivý nátěry, bože…chci dolů!!“
„Uklidni se, ptáčátko. Hmm, voníš po mentolu…ale tak nějak jinak. Jako bych byl zase dítě. V lese, kde jsem vyrostl. Připomínáš mi svěží kapku rosy, krasavice půvabná…“
„Ale kuš, dědku! Přestaň řečnit, stejně flirtuješ jak poleno!“
„No dovol?! Copak má poleno kovový nohy? A každých 45 minut na sobě nalepenou novou šťabajznu? Tak kterápak ty jsi? Tipoval bych tě na limitovanou edici…“
„Já chci dolů!!!“
„Dočkáš se, uklízečka chodí kolem pátý. Ale tebe si tam dole asi nevšimne, ty mý krásný voňavý poupátko.“
„Tak to teda ne! Já chci dolů, vždyť tady zkejsnu! A přitom moc zbožňuju pohyb. Ráda se protahuju, smršťuju, nepohrdnu ani pořádnou bublinou. Mám toho ještě tolik co nabídnout!“
„Jo jo, to říkáte všechny. Mentolová, ovocná nebo citronová. Všechny máte svoje ideály, ale já ti něco povím, maličká. Tvých pět minut slávy je fuč. Teď tady se mnou dočista ztvrdneš a zůstaneš až do konce školního roku. Stejně jako ty ostatní. Tak to nenatahuj, orbitko, a pojď si normálně povídat.“
