Máme asi 80 keříků rajčat a ony pořád rostou a rostou. Pro mne je to dost překvapení. Letošní rok totiž zjišťuji, že pozvolna přebírám tuhle zahradnickou štafetu. Jen teda ta úprava, to by chtělo fakt dopilovat.
Pletí je pro mne zatím neznámé slovo a dělám, jako že vůbec neexistuje.
Zlepšuje se mnoho věcí. Posunuly jsme se i k tomu, že jsme dokázali upravit prostor, kam jsme po Péťově odchodu jen nosily věci, jako na skládku. Jsou tu místa, která by ještě před týdnem a více byla na mapě označená jako místo, kde žijí vlci … to je, takové místo, kam není radno vejít. Mohlo by na vás totiž něco spadnout a nebo byste se mohly prodírat pavučinami.
Alespoň pavouci mojí nemohoucnost do těchto prostor vůbec chodit skutečně využily naplno. Aspoň teď víme, jaké tu máme a vůbec. Nedělají mi nic oni, nedělám nic ani já jim. A ty pavučiny a jejich forma – no kéž bych takhle uměla něco vyrobit. To jejich jemné předivo, vlákno, co u sebe drží a když se na pavučině objeví kapky rosy a prosvítí to slunce … nádhera.
Takže ale zpátky z domu a na pozemek a trochu vysvětlení.
Věci už dostávat správnou formu. Nikdy by mně nenapadlo, že se budu jak malá holka třást na to, až sem dojede chlápek s bagrem a začne to tu řádně plundrovat. Od prosince máme kolem sebe hromady hlíny, které tak nějak čekaly, až se tu dáme do pořádku a bude na něco síla.
Síla se vrací a VIZE, jak tu žít taky. Takže Vás brzy čekají fotky z přípravy zeleninové zahrádky, květinové louky, odpočinkového místa, která volá po opékání buřtů, spaní pod hvězdami a nebo v indiánském týpí a třeba i dřevěné venkovní kuželky. To všechno tu začínáme budovat, připravovat a snad se nám to povede.
Někdy se totiž jen tak flákneme na sedačku, a vezmeme do ruky knížku, mobil nebo tablet nebo natáhneme nohy v obýváku k televizi. Ale v jiné dny tu lítáme na zahradě jak fretky, já i moje holky co už vědí, že když se nepracuje, tak se zkrátí žíly a pomáhají, co to jde.
Bez Aničky a Vincka, kteří se o zahradu starali, když jsme byly pryč a bez Klárky a Terezky, kteří se starají, když jsou doma by tu byla jen suchá poušť a nebo vlastně spíš velká spoušť.v Od Péťova odchodu jsme nebyly schopné na nějaká místa vejít, postarat se o ně. Už mám sílu zpátky, už mám energii, která mne posune dál, už mám chuť k té transformaci a taky to dělám.
Bez pomocných rukou by to nešlo, a tak jsem moc šťastná, když tu nějaké jsou. Ten list je dlouhý, Renda s Luckou, Lukáš jeden i druhý, Hanka, Vláďa, David i Bára, Blanka, Jožka, Lucka i Petr nebo Olda s Lenkou, Jarda s Janou, Míša i Patrik nebo Radka s Dášou a jejich muži … jsem za to moc ráda. Jsem za Vás moc ráda.
A zrovna tenhle týden můžu přidat na seznam další jména. Je tu fešák Petr a fešák Jarda a ti teda vědí, co je třeba a hlavně, jak na to. Už to tu vypadá zase o něco lépe. Příjmení Vám neřeknu, mohli byste je hned chtět taky.
Takže u ohniště už se nepovalují květináče a suché rostliny spolu s větvemi, cestička je zametená, spousta smetí vyvezeného, nařezané dřevo a mne se začíná lépe dýchat.
Jsem šťastná za to, že jsme měli s Petrem sen a VIZI, jak to tu má vypadat. Jsem bolavá z toho, že trvá, než se člověk vzpamatuje.
Jsem VDĚČNÁ za to, co říkají ostatní – že čas léčí a ledacos spraví – jsem vděčná za to, že ten čas teď mám.
Ruiny jsou místem pro transformaci a já musím vzít jednou holky do Říma, kde je v symbióze to, co se rozpadá, s tím, co vzniká.
Projekt Petrova zahrada začíná mít jemné obrysy.
Zatím to jsou takové ty nesmělé křivky, jako když se z malé holčičky pomalu stává slečna s krásnou postavou. I u nás to tak je, začínáme.
A věřte mi, většího trotla na zahrádku, než jsem já, jste nikdy neviděli. Takže jestli se to povede, budeme o krok blíž k zázraku. A budu pak na všechno hledět s takovým obdivem a láskou, jako když každý večer vyjdu z domu na terasu, kouknu do oblohy a zcela zřetelně vidím přímo přede dveřmi na obloze malý vůz.
Terezka mi zrovna včera říkala, že to nikdy nemůže najít a zrovna včera … jako zázrakem … se jí objevil před očima a měla moc velkou radost. Dříve v tom shluku hvězd nad námi viděla jsem ty hvězdy bez spojení a včera se to změnilo.
Změní se tak i naše zahrada a dům – JEDNOU.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
