 |
| Antonín Raymond |
Štiplavý kouř, šířící se místností podobně neústupně, jako jeho úzkostlivá nálada, mu bránil v čistě racionálním uvažování. Oči mu těkaly po všech přítomných. Ti se cpali právě přinesenými zákusky a hurónský smích byl melodií jejich kuřácké přestávky.
Antonín Raymond nemohl uvěřit klidu a uvolnění, které z nich sálalo. Tady přeci nešlo o pouhou hru s cínovými vojáčky. Zlobil se, že nedokáže potlačit svou roztřesenost, která mu mohla zkomplikovat zdárné zvládnutí blížící se schůzky s ministrem. Modlil se, aby sekretářka brzy přišla a odtrhla ho od zrcadla, ve kterém neviděl nic jiného než rozpolceného zrádce. Zrádce, kterých byla místnost docela plná.
(Alena Bruthansová)
„To nemyslíte vážně, pane ministře!“
„Myslím, Raymonde, musíme Japonsku zasadit ničivý úder! Hirošima, Kókura, Kjóto, Nipata, jak jsme se domluvili.“
„Proč zrovna Kjóto? Nemůžeme přece se zemí srovnat 1500 buddhistických chrámů a 200 šintoistických památek?“
„Bolet to bude všude, ale v Kjótu přeci jen ještě víc.“
„Nemáme čas se tady dohadovat! Když ne Kjóto, tak teda Nagasaki!“
(Anna Vocelová)
Raymond práskl dveřmi a pak spadl do křesla ve své improvizované kanceláři. Zalomil hlavu do dlaní a zhluboka dýchal. „Ne to rozhodně ne. To nemůžu dopustit.“ přehrával si v hlavě poslední hodinu jednání s Ministrem Obrany. „Válka se přežene a co pak? Nesmím je nechat zničit odkaz japonských náboženských mistrů. Kjoto musí být zachráněno. Dlužím to Japonsku a celému Světu.“
(Pavel Kopp)
Bože, jak jsi to mohl dopustit? Léta práce i lásky jsem věnoval Japonsku, ta zem se mi vryla hluboko pod kůži. Jak se teď podívám do očí své milované, krásné manželky? Vždyť právě Noemi mi byla věrnou společnicí v zemi vycházejícího slunce, i ona tu zem miluje nadevše, i ona právě zde nalezla svou múzu a vytvořila spoustu úchvatných kreseb a akvarelů. Můj bože, Kjóto, tisícileté hlavní město na jedné misce vah, válka, utrpení, boj a bolest na straně druhé. A pak já, Antonín Raymond v roli špiona a válečného poradce. Život je plný paradoxů, slýcháme to od dětství.
Přísahám při krásných Noeminých očích, udělám vše pro záchranu Kjóta, města měst. Omlouvám se a předem polykám hořké slzy za Hirošimu, Nagasaki i Kókuru – tato města se ocitnou na seznamu hlavních cílů amerických bombardérů. Na jeho konci bude i podpis jednoho zrádce. Vyberu pero s černým inkoustem. Válka je krutá, ať žije mír!
(Jitka Judita Langová)
Píšeme příběhy o slavném českém architektovi Antonínu Raymondovi, k čemuž nás inspiroval při besedě na zámku Loučeň architekt a herec David Vávra.
Původní:
V tmavé místnosti bylo takřka nedýchatelno. Antonín si roztřesenou rukou snažil upravit nepoddajné, tmavé vlasy. Štiplavý kouř, šířící se místností podobně neústupně, jako jeho úzkostlivá nálada, mu bránil v čistě racionálním uvažování. Oči mu těkaly po všech přítomných. Ti se nacpávali právě přinesenými zákusky a hurónský smích byl melodii jejich kuřácké přestávky. Raymond nemohl uvěřit klidu a uvolnění, které z nich sálalo. Tady přeci nešlo o pouhou hru s cínovými vojáčky. Zlobil se, že si dovolil takovou roztřesenost, která mu bránila ve zdárném zvládnutí blížící se schůzky s ministrem. Modlil se, aby sekretářka brzy přišla a odtrhla ho od zrcadla, ve kterém neviděl nic jiného než rozpolceného zrádce. Zrádce, kterých byla místnost docela plná.
