Rozsvítila tlumené světlo v hale obrovské prvorepublikové vily a šla rovnou do kuchyně. Chtěla si nalít skleničku primitiva, pustit si oblíbené album a nechat se unášet hudbou. Nenáviděla to ticho, které v domě poslední měsíc panovalo, a zároveň ho milovala.
Už žádné hádky, žádné noční plížení, po kterém ráno zjišťovala, co jí z domu ukradl. Žádné ponižování, posmívání a hmatatelné ostny nenávisti. Oddechla si a zasnila se. Až bude po všem, prodá to tu. Nepotřebuje luxus, nestojí o něj. Koupí si maličký domek se zahradou daleko odsud. Tam, kde ho nikdo nebude znát, kde jeho jméno nebude vyvolávat ubohou servilitu a poklonkování. Poslední měsíce žila jen pro tu představu. Potřebovala začít nanovo, s novým jménem i přáteli. Aby ji už nikdy nenašel, aby byla znovu sama sebou.
Nalila si polovinu skleničky a přešla k přehrávači. Natáhla ruku k tlačítku a zastavila se. Chloupky na zátylku se jí zježily, záda polil studený pot. Vnímala zběsilý tlukot svého srdce. Alarm přece zkontrolovala, dům zamkla…a přesto cítila, jak se v místnosti ochladilo a vzduch ztěžkl. Rychle se otočila, ale nikde nic.
Odložila skleničku a pomalu přešla do jídelny. Bosými chodidly opatrně našlapovala na dokonale vybroušené parkety a pokračovala do salonku. Světla nechala zhasnutá, aby viděla případný pohyb v zahradě.
Usmála se, zavrtěla hlavou nad svým iracionálním strachem a vrátila se pro skleničku s vínem. Křišťál se leskl…a zel prázdnotou. Celé tělo se jí sevřelo, ruce se roztřásly a nebyla schopná se pohnout ani vydat hlásku. Ucítila parfém, který mu kdysi sama vybrala.
„Zapomínáš snad, že moje jméno otevírá dveře? I doslova, má drahá, stačí jediný telefonát,“ procedil mezi zuby a v dlani se mu zaleskl kovový předmět.
