Stojím na jedné noze, a ještě ne na své – napsala Kateřina Burešová

„Nandej si tu roušku ti řikám!“ výhružně zírá muž středního věku na mladíka, stojícího v chodbičce.

„Drž píču, vole,“ odráží jeho útok mladík a zabodne pohled do prázdna.
„Máš ňákej problém?! Jestli chceš, můžem vystoupit a venku si to vyříkat!“ nevzdává se muž. Po zakrytém obličeji mu stéká pot a ten drzej puberťák si klidně jede bez roušky.Muž se drží madla a snaží se o někoho nezakopnout. Odpolední autobus je plný.
Stojím u východu. Mlčím, ale koutky mi cukají. Naštěstí to nikdo nevidí.
„Máma ho asi málo mlátila!“ přidává se postarší žena, vezoucí dvě plné tašky nákupu.
„To je ta dnešní mládež!“ zazní odněkud.
Mladík zrudlý vzteky či pouze horkem vyloví odněkud šátek a ováže si ho kolem pusy. Lidé vystupují a nastupují.
„Ať se posunou!“ zírá od vchodu mladá žena tmavé pleti.
„A kam asi?“ ozývá se zezadu.
„Už tu stojim půl hodiny a sem v sedmym měsíci…,“ popisuje naštvaná budoucí rodička. „...a mám tu pět dětí,“ dodává a cpe dovnitř drobotinu.
„Tak sis je neměla dělat,“ zaslechnu vedle sebe. Otočím se, abych souhlasně mrkla na autora, ale dav mě tlačí ke dveřím.
Autobus zastavuje a já vystupuji. Mám radost. V příštích letech rozhodně nevymřeme. A jakou to máme bohatou rodnou řeč!