Probudil se a na telefonu měl už tři zmeškané hovory. Ze stejného čísla kolem páté ráno nemohl volat nikdo jiný, než prachatický hospic.
,,Dobré ráno, pane Dudo.“
,,Dobrééé ráááno…“ vysoukal ze sebe pomalu, jakoby tak chtěl oddálit to, o čem věděl, že právě přišlo.
,,Je mi to moc líto, ale musím vám oznámit, že maminka dnes v 5 hodin a 45 minut naposledy vydechla.“
Slušně poděkoval a pak už jen myslel na mámu a styděl se, že si oddechl. Přesto se mu smutkem zalily oči jako dvě ve smutku utonulé tůně.
Jezdil za ní poslední tři měsíce a když viděl, jak si z ní rakovina po velkých soustech ukrajuje, jak jí na posteli zkroutila do podoby oběti holokaustu, dovolil si ten luxus oddechnout si, protože věděl, že teď už je jí líp…
,,Sbohem, mami…“ řekl jí nahlas a šel si udělat čaj.
,,Sbohem, mami…“ řekl jí nahlas a šel si udělat čaj.
