Jednou mě můj přítel vzal na ragbyový zápas. Netušila jsem co očekávat, na žádném sportovním utkání jsem předtím nikdy nebyla. Jeli jsme do Cardiffu, na obrovský stadion pro 73 000 diváků. Bylo vyprodáno!
Z chodeb stadionu jsme se do jeho vnitra museli dostat po schodech, takovým betonovým tunelem. Najednou všechno utichlo. Takové to hrobové ticho před bouří. Rychle jsem vyběhla posledních pár schodů a přesně v ten moment, kdy se přede mnou otevřel pohled na celý stadion narvaný lidmi, začala hrát novozélandská hymna. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Ta atmosféra mi vyrazila dech. Postavily se mi chlupy na těle, po zádech mi přejel mráz a po tvářích stékala slza. Ten pocit, když několik desítek tisíc lidí hrdě zpívá hymnu, kdy vám ten zvuk prochází celým tělem, a vy tam jen tak stojíte…
V ten moment se tam na těch schodech mezi davem tisíců velšských a novozélandských fanoušků ve mně probudil i český patriot.
 |
| Stadion v Cardiffu |
Původní veze:
Schody plné emocí
Povím vám o jednom dni, jednom momentu mého života. Bylo mi 25, žila jsem v Londýně a chodila s klukem z Nového Zélandu. A jako správný novozélanďan fandil All Blacks. Možná jste už o nich slyšeli, je to ten nejlepší ragbyový tým na světě J
Jednou se můj přítel rozhodl, že mě vezme na jeden takový ragbyový zápas. Netušila jsem co očekávat, na žádném sportovním utkání jsem předtím nikdy nebyla. Jeli jsme do Cardiffu na obrovský stadion, který má kapacitu přes 73 000 diváků. V ten den bylo vyprodáno!
Cestou jsme nabrali mírné zpoždění, pak ještě rychle na záchod, koupit pivo, a když už jsme konečně mohli dovnitř najít svá sedadla, tak už to začínalo.
Z chodeb stadionu jsme se do jeho vnitra museli dostat po schodech, takovým betonovým tunelem. Jelikož jsme měli místa hodně vysoko, tak jediné co tím tunelem šlo vidět, byla střecha. Asi v polovině toho schodiště najednou všechno utichlo. Takové to hrobové ticho před bouří. Rychle jsem teda vyběhla těch posledních pár schodů a přesně v ten moment, kdy se přede mnou otevřel pohled na celý stadion narvaný lidmi, začala hrát novozélandská hymna. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Ta atmosféra mi vyrazila dech. Postavily se mi chlupy na těle, po zádech mi přejel mráz a po tvářích stekla slza. Ten pocit, když několik desítek tisíc lidí hrdě zpívá hymnu, kdy vám ten zvuk prochází celým tělem, a vy tam jen tak stojíte…
Teď si asi říkáte: A tohle má být opravdu zajímavý zážitek? Fakt? Někomu se to může zdát obyčejné či nudné. Ale pro mě to bylo hodně zajímavé. A víte proč? Protože v ten moment, tam na těch schodech mezi davem tisíců velšských a novozélandských fanoušků se ve mně probudil český patriot. A fanda všech možných sportů. Tedy kromě fotbalu – tomu asi fandit nebudu nikdy.
