Začalo to úklidem křečkovic klece. To je totiž tak. Já chtěla bejt super máma, hodná, přívětivá, laskavá a jelikož mi tyhle věci podle všeho moc nejdou, aspoň jsem pořídila našim dvěma dětem křečky. Křečci jsou dva, protože děti jsou taky dvě, a kdyby měly jenom jednoho křečka, tak z něho udělají dva během jedinýho dne. Doufám, že tenhle matematickej příklad je pochopitelnej.
Křečci jsou zvířata, který docela smrděj. Takže je musíte logicky často čistit, jinak si zaděláváte na smrt udušením. Abych děti vychovávala k zodpovědnosti, zapojila jsem je do úklidu klece taky. A protože si teď tak trochu ulítávám na Montessori výuce, pojala jsem to jako hru a nechala děti postavit z Dupla pro křečky domeček, aby ti dva chlupáčci měli kde přečkat proces úklidu.
Celý to jako začalo moc hezky, jenomže když stavba domečku trvala hodinu a nakonec ho Albert vítězoslavně zboural a s ďábelským smíchem utekl do obýváku, rozhodla jsem se, že to nějak zvládnu i s křečkama uvnitř klece. A vytáhla jsem vysavač.
V tomhle okamžiku asi není potřeba nic moc dodávat nebo rozebírat do detailů, takže jediný, co chci poznamenat je fakt, že držet křečka za prdel, když mu hlavu vcucne vysavač a řvát hystericky, ať to někdo vypne, zatímco jedno vaše dítě brečí, že křeček umře a druhý se snaží zmáčknutím tlačítka vypnout vysavač, akorát to tlačítko vždycky zmáčkne dvakrát, takže vypnutej vysavač zase hned zapne, tak přátelé, to je ten pravej adrenalin.
Ačkoliv se křečkovi nic nestalo, to velký významný mínus visí ve vzduchu a lepí na sebe další mínusy, nad kterýma by se normálně mávlo rukou, ale když jednou skoro povysáváte křečka, tak už máte prostě cejch.
Další dny už jsem "jenom" zapomněla třikrát po sobě přinést mladšímu dítěti do školky papuče, nahlásit obědy, takže jsem do večera šmrdlila jídlo na druhej den, ještě se mi nepodařilo děti dovézt ráno včas a už jsem se dokonce přestala snažit, nikdo mě neposlouchá, přestože zkouším výchovný metody všeho druhu, mám nervy nadranc a navíc nade mnou visí ten vcucnutej křeček.
V tomhle okamžiku asi není potřeba nic moc dodávat nebo rozebírat do detailů, takže jediný, co chci poznamenat je fakt, že držet křečka za prdel, když mu hlavu vcucne vysavač a řvát hystericky, ať to někdo vypne, zatímco jedno vaše dítě brečí, že křeček umře a druhý se snaží zmáčknutím tlačítka vypnout vysavač, akorát to tlačítko vždycky zmáčkne dvakrát, takže vypnutej vysavač zase hned zapne, tak přátelé, to je ten pravej adrenalin.
Ačkoliv se křečkovi nic nestalo, to velký významný mínus visí ve vzduchu a lepí na sebe další mínusy, nad kterýma by se normálně mávlo rukou, ale když jednou skoro povysáváte křečka, tak už máte prostě cejch.
Další dny už jsem "jenom" zapomněla třikrát po sobě přinést mladšímu dítěti do školky papuče, nahlásit obědy, takže jsem do večera šmrdlila jídlo na druhej den, ještě se mi nepodařilo děti dovézt ráno včas a už jsem se dokonce přestala snažit, nikdo mě neposlouchá, přestože zkouším výchovný metody všeho druhu, mám nervy nadranc a navíc nade mnou visí ten vcucnutej křeček.
A tak si říkám, jestli by občas nebylo lepší nechat vysavač schovanej, zacpat si nos a nalít si panáka, protože ať se snažíte sebevíc, občas to prostě nestačí a přijdou blbý dny.
Na závěr bych chtěla bejt aspoň trochu pozitivní, ale to je dneska normální stigma bejt pozitivní, takže zůstanu jenom klidná a vzkážu všem mámám, že po těch blbých dnech přijdou zase dny lepší. Možná. Asi. Doufám.
Na závěr bych chtěla bejt aspoň trochu pozitivní, ale to je dneska normální stigma bejt pozitivní, takže zůstanu jenom klidná a vzkážu všem mámám, že po těch blbých dnech přijdou zase dny lepší. Možná. Asi. Doufám.
