Ospale jsem nahmatal svůj telefon a vypnul budík.
„Co tak ostře, lásko?“
Odpověď žádná. Klárka se otočila na druhou stranu a spala dál. No což, po ránu nebývá ten nejmilejší společník. Ani jsem proto nepokoušel štěstí, abych se snažil láskyplně přitulit. Takhle brzy je to jako hladit dikobraze.
Raději jsem vstal a šel se na snídat.
Zapnul jsem kávovar, těšil se na lahodnou kávu a užíval si ranního sluníčka.
„Děláš si prdel, Jirko?“
„Děláš si prdel, Jirko?“
Vyskočil jsem. Ve dveřích stála rozcuchaná Klára v noční košili. Zdánlivě připomínala vražednou postavu z hororu Kruh.
„Děláš to naschvál?“
„Já? Co naschvál?“
„Vždyť je osm ráno.“
„Ale o víkendu!“ na to práskla dveřmi a šla si zase lehnout.
Začal jsem chodit po bytě a hledat, co se kde dalo uklidit, umýt, vyprat, pověsit, sníst, či vynést. Nikde nic. I to svým způsobem bylo zvláštní. Avšak v dokonale čistém bytě nebylo ani za mák vysvětlení jejího chování.
„Telefon!“ Napadlo mě. Třeba v něm četla něco, co neměla. Potichu jsem otevřel dveře od ložnice a jako fakír jsem došel až k mobilu. Zase nic. Krom mé matky mi nikdo nepsal. Vrátil jsem se zpátky do kuchyně a sedl si ke stolu. Dumal jsem, co se děje. Za chvíli přišla Klára. Nic neříkala. Nalila si vodu a pak se otráveně podívala na mě.
„Telefon!“ Napadlo mě. Třeba v něm četla něco, co neměla. Potichu jsem otevřel dveře od ložnice a jako fakír jsem došel až k mobilu. Zase nic. Krom mé matky mi nikdo nepsal. Vrátil jsem se zpátky do kuchyně a sedl si ke stolu. Dumal jsem, co se děje. Za chvíli přišla Klára. Nic neříkala. Nalila si vodu a pak se otráveně podívala na mě.
„To opravdu musíš dupat jako slon?“ Nevěřícně jsem na ni podíval. „A dost! Děje se něco?“
„Nevím“ váhala s odpovědí. „Asi ne… a nemluv tak nahlas, třeští mi z toho hlava!“
Plesk! Plácl jsem se silně do čela. Cyklus! Plány na příštích čtrnáct dní je třeba přehodnotit. A při pohledu do jejích běsnících očí docela razantně. S přibývajícími roky tyhle periody doby temna stoupají značně na intenzitě. A já jsem jasným trnem v oku. „Máš svoje dny, co?“ šel jsem zpříma na věc. „Teda těsně před,“ rychle jsem se opravil, protože jsem už byl několikrát poučen, že dny před menstruací jsou ty nejhorší.
Plesk! Plácl jsem se silně do čela. Cyklus! Plány na příštích čtrnáct dní je třeba přehodnotit. A při pohledu do jejích běsnících očí docela razantně. S přibývajícími roky tyhle periody doby temna stoupají značně na intenzitě. A já jsem jasným trnem v oku. „Máš svoje dny, co?“ šel jsem zpříma na věc. „Teda těsně před,“ rychle jsem se opravil, protože jsem už byl několikrát poučen, že dny před menstruací jsou ty nejhorší.
„Jo mám. Zas je to horší než minule. Ale víš co?“ zeptala se najednou docela mile.
„To nevím, lásko.“
„Třeba je to tentokrát už naposled.“
Během setiny sekundy mi projelo hlavou přes sto možných odpovědí, ze kterých teď musím rychle jednu vybrat. Tři, dva, jedna. „Určitě.“
„Určitě? Ze všech těch odpovědí, řeknu zrovna tuhle?“
„Lásko!“ vyhrkla Klára a běžela mě obejmout.
„Určitě“ byla jedna z těch malých milých lží, které my muži často říkáme, abychom se vyhnuli nepříjemným rozhovorům.
„Bože, úplně z toho mám husí kůži, podívej. Už je taky pěkně na čase! Včera jsem byla v knihkupectví a náhodou jsem narazila na jednu zajímavou knížku. No nemohla jsem ji tam
nechat. Moment ukážu ti ji.“
Klára odběhla na chodbu a za chvíli už mi podává červenou knížku Jak se bude jmenovat vaše dítě?
„Na tu jsi teda NÁHODOU narazila?“
„Víš co? Nech si ten ton! Nemůžeš alespoň předstírat, že máš trochu radost?“
„Já mám radost, jen přemýšlím, jestli na to není možná přece jen trochu brzo.“ Po této odpovědi se Klára naježila a prudce vstala.
„Brzo? Brzo? Tohle mi už říkáš posledních pět let, že je brzo! Ale já ti něco povím, za dva týdny mám ovulaci, takže si do té doby slaď to svoje „nádobíčko“, protože to dítě prostě bude! Já už nemůžu věčně čekat až ty konečně usoudíš, že nastal čas!“ zařvala, pak se otočila a s prásknutím dveří odešla do ložnice.
Bezva, tak si myslím, že jsem právě změnil plány ne na dalších čtrnáct dní, ale na dalších čtrnáct let. Protože je mi jasné, že tentokrát se tomu už nevyhnu.
Bezva, tak si myslím, že jsem právě změnil plány ne na dalších čtrnáct dní, ale na dalších čtrnáct let. Protože je mi jasné, že tentokrát se tomu už nevyhnu.
