Těmito slovy se s námi rozloučil bráška Ondra, když po čtyřech letech vzdal boj o život s těžkou nemocí. Matka do toho dne žila jen jeho bolestí, jen on byl celou tu dobu hoden její lásky a pozornosti.
My s tátou jsme nesměli překročit hranici matčina soucitu k bráchovi, jakoby Ondra patřil jen jí. Náš dům se rozdělil na dva životy: jeden byl Ondrův a matky, druhý byl můj a tátův.
Otec mě bral na dlouhé procházky po lese, na raft, na volejbal, všude tam, kde byl život. Doma nás čekaly jen pohaslé a unavené matčiny oči. Zdálo se,
že chce převzít na sebe všechnu bolest.
Ondra si chtěl s námi povídat, bavit se jako dřív, ale matka ho skálopevně bránila od všemožného vzrušení. Jen ona věděla, jak se starat o nemocného... Ondra patřil jen jí.
Po pár měsících od Ondrova pohřbu si matka vzpomněla, že má ještě jednoho syna - mě. Teď jsem zase nevěděl, kam se schovat před "mateřskou láskou". Za ty roky jsem si odvykl být objektem starostlivé péče. Snažil jsem se být co nejvíce ve škole, na sportovních akcích, prostě co nejméně doma... Otec doufal, že matka obrátí svou lásku k němu, ale marně. Jeho žena se úplně oddala mateřským povinnostem. I on většinou zůstával déle v práci nebo v hospodě s kamarády.
Jednou zavolali z nemocnice. Soustrastný hlas oznámil, že táta zemřel po infarktu. Teď se mě matka držela jako klíště. Bylo mi trapně, když na mě čekala u domu, pořád se starala, jestli jsem dobře oblečen, jestli jsem zdráv. Kontrolovala každý můj krok.
Odmaturoval jsem na samé jedničky a podal přihlášku na tři vysoké školy, na všech jsem uspěl. V Ostravě a Brně mi hned nabídli ubytování na koleji, ale já jsem si vybral Prahu, protože byla nejdál od našeho městyse. Matka plakala a bědovala, že mě nebude často vídat. Každou noc až do mého odjezdu jsem slyšel, jak chodí po baráku a tiše vzdychá.
Chtěl jsem jí říci, že chci svobodu, že chci konečně žít… Vždyť jsi mě porodila, abych žil.... Ale matce se takové věci neříkají. Po těžkých chvílích loučení jsem byl na cestě do Prahy. Domů jsem jezdil dvakrát za rok. Nemohl jsem snášet ty vyčítavé a zároveň prosebné matčiny oči. V každém pohledu bylo: „Synku, synku, proč mnou tak opovrhuješ? Co jsem ti udělala, čím si zasloužím tvé chování?" Kéž bych to matko věděl...
„Oldo, opravdu jsi neměl matku rád?"
„Měl, a moc. Toužil jsem po její lásce. Když ona kvůli Ondrovi neměla čas na mě, já na začátku plakal a pak se snažil své city skrývat. A nejhorší bylo, že se chovala tak, jakoby jen ona měla právo na lásku k dětem a otec přestával být součástí té lásky. Matka nikdy nepochopila Ondrova slova: „Mami, miluj tátu víc než mě." Slib mi, Marcelko, že mě budeš milovat tak, jako teď. Slib mi, že naše dítě bude patřit nám oběma a bude v naší lásce žít a ne přežívat. Co teď dělá náš maličký?"
„Kope a ždímá ze mě šťávu, zase má hlad."
„Tak to vám taťka něco dobrého uvaří."
Ondra si chtěl s námi povídat, bavit se jako dřív, ale matka ho skálopevně bránila od všemožného vzrušení. Jen ona věděla, jak se starat o nemocného... Ondra patřil jen jí.
Po pár měsících od Ondrova pohřbu si matka vzpomněla, že má ještě jednoho syna - mě. Teď jsem zase nevěděl, kam se schovat před "mateřskou láskou". Za ty roky jsem si odvykl být objektem starostlivé péče. Snažil jsem se být co nejvíce ve škole, na sportovních akcích, prostě co nejméně doma... Otec doufal, že matka obrátí svou lásku k němu, ale marně. Jeho žena se úplně oddala mateřským povinnostem. I on většinou zůstával déle v práci nebo v hospodě s kamarády.
Jednou zavolali z nemocnice. Soustrastný hlas oznámil, že táta zemřel po infarktu. Teď se mě matka držela jako klíště. Bylo mi trapně, když na mě čekala u domu, pořád se starala, jestli jsem dobře oblečen, jestli jsem zdráv. Kontrolovala každý můj krok.
Odmaturoval jsem na samé jedničky a podal přihlášku na tři vysoké školy, na všech jsem uspěl. V Ostravě a Brně mi hned nabídli ubytování na koleji, ale já jsem si vybral Prahu, protože byla nejdál od našeho městyse. Matka plakala a bědovala, že mě nebude často vídat. Každou noc až do mého odjezdu jsem slyšel, jak chodí po baráku a tiše vzdychá.
Chtěl jsem jí říci, že chci svobodu, že chci konečně žít… Vždyť jsi mě porodila, abych žil.... Ale matce se takové věci neříkají. Po těžkých chvílích loučení jsem byl na cestě do Prahy. Domů jsem jezdil dvakrát za rok. Nemohl jsem snášet ty vyčítavé a zároveň prosebné matčiny oči. V každém pohledu bylo: „Synku, synku, proč mnou tak opovrhuješ? Co jsem ti udělala, čím si zasloužím tvé chování?" Kéž bych to matko věděl...
„Oldo, opravdu jsi neměl matku rád?"
„Měl, a moc. Toužil jsem po její lásce. Když ona kvůli Ondrovi neměla čas na mě, já na začátku plakal a pak se snažil své city skrývat. A nejhorší bylo, že se chovala tak, jakoby jen ona měla právo na lásku k dětem a otec přestával být součástí té lásky. Matka nikdy nepochopila Ondrova slova: „Mami, miluj tátu víc než mě." Slib mi, Marcelko, že mě budeš milovat tak, jako teď. Slib mi, že naše dítě bude patřit nám oběma a bude v naší lásce žít a ne přežívat. Co teď dělá náš maličký?"
„Kope a ždímá ze mě šťávu, zase má hlad."
„Tak to vám taťka něco dobrého uvaří."
