„Máš pravdu, aby nám Ježíšek něco přinesl, musí být chaloupka pěkná,“ řekla jsem a nasedla mu k němu.
Mech bych krásný, suchý, já ho loupala na kamenech na zemi, zatímco manžel musel lézt po skalách.
Najednou slyším zoufalé volání:
„Bohunko, kde jsi? Pojď sem!“
„No jó, to mě musíš mít pořád u zadku,“ zlobila jsem se. „Mám tu krásné naleziště, tak se vrať ke čtyřkolce.“ Jenže se nevrátil. Když jsem k němu po hlase dorazila, seděl celý zkrvavený seděl na zemi a sténal.
Po utření zkrvaveného obličeje jsem mu pomohla nasednout na čtyřkolku a po lesní cestě ho dovezla do chalupy.
Nevypadal dobře a já zavolala záchranku. Po příjezdu zažila sestra šok. Svítila mu do očí a jedno oko nereagovalo.
„No to je špatné, něco se děje, musíme počkat na doktora, jede hned za mnou.“
„Manžel má po úraze na jednom oku čočku,“ špitla jsem nesměle.
„No tak to je ono, děkuji, to jsem se lekla.“
Další šok utrpěl pan doktor, když dorazil: „No to jsem ještě neviděl, aby měl někdo tak modrá ústa po pádu na hlavu.“
„On jedl borůvky, pro které se natahoval na skále, ze které spadl.“
„Aha tak to je možné, nejen že jsem musel přijít pěšky, kdy jsme prorazili kus od vás pneumatiku a pak tak divně vypadající pacient, to e dneska den.“
Tak Bohouš vyděsil dva krkonošské záchranáře, kteří ho odvezli v krunýři podezřením na úraz páteře do nemocnice. Nemyslela jsem si, že má něco se zády, to bych ho na čtyřkolce nevezla. Choval se tak statečně a já netušila, že je to tak vážné. A bylo. Má zlomené tři obratle a já byla poučena, že mám volat, když se něco takového stane, ihned i z lesa záchranku. Prý tyto pády končí v padesáti procentech smrtí a další procenta ochrnutím. Měl štěstí a já také, bylo by hrozné, kdybych ho já, po takovém pádu, ještě dodělala na čtyřkolce.
Nyní je po operaci, na jednotce intenzivní péče si poležel pět dnů a, dokonce nás tam i pustili, jeho stav byl opravdu vážný. Při návštěvě zas pro změnu vyděsil mě s dcerou. Mluvil z cesty a jen díky tomu, že naše dcera na JIP pracuje a řekla mi, že to bývá po narkóze normální, a ještě navíc spadl na hlavu, tak jsem to vzala. Druhý den se zmatené povídání opakovalo, ale to už jsem byla připravená. Další den mi napsal SMS, že hoří Libeň. Nic víc. Tak to už jsem skoro nerozdýchala. Byla jsem připravena na to, že se o něj budu starat, ale ne na to, že bude dementní. Zažila jsem hrozné chvíle.
Dva dny po propuštění z nemocnice upadl v koupelně a rozbil si hlavu, tentokráte 7 stehů na temeni hlavy. Opět šok pro všechny. Naštěstí se mu ale páteř nehnula. Určitě ho někdo nahoře ochraňuje, dole jsem jeho andělé strážní já a naše dcery.
Asi jsme o něj pečovaly docela dobře, páteř je skoro zhojená. Jeho první starost při kontrole v nemocnici však byla, zda bude moci tuto zimu lyžovat. Prý ano. Ale na to, zda může jezdit v autě, tak to se nezeptal, i když jsem mu to několikrát připomínala. No hlavně že bude lyžovat, někdy je prostě na zabití, ale po tom, co jsem s ním teď prožila, by to byla škoda.
„No jó, to mě musíš mít pořád u zadku,“ zlobila jsem se. „Mám tu krásné naleziště, tak se vrať ke čtyřkolce.“ Jenže se nevrátil. Když jsem k němu po hlase dorazila, seděl celý zkrvavený seděl na zemi a sténal.
„Spadl jsem ze skály na hlavu, asi mám otřes mozku, dovez mě domů.“
Po utření zkrvaveného obličeje jsem mu pomohla nasednout na čtyřkolku a po lesní cestě ho dovezla do chalupy.
Nevypadal dobře a já zavolala záchranku. Po příjezdu zažila sestra šok. Svítila mu do očí a jedno oko nereagovalo.
„No to je špatné, něco se děje, musíme počkat na doktora, jede hned za mnou.“
„Manžel má po úraze na jednom oku čočku,“ špitla jsem nesměle.
„No tak to je ono, děkuji, to jsem se lekla.“
Další šok utrpěl pan doktor, když dorazil: „No to jsem ještě neviděl, aby měl někdo tak modrá ústa po pádu na hlavu.“
„On jedl borůvky, pro které se natahoval na skále, ze které spadl.“
„Aha tak to je možné, nejen že jsem musel přijít pěšky, kdy jsme prorazili kus od vás pneumatiku a pak tak divně vypadající pacient, to e dneska den.“
Tak Bohouš vyděsil dva krkonošské záchranáře, kteří ho odvezli v krunýři podezřením na úraz páteře do nemocnice. Nemyslela jsem si, že má něco se zády, to bych ho na čtyřkolce nevezla. Choval se tak statečně a já netušila, že je to tak vážné. A bylo. Má zlomené tři obratle a já byla poučena, že mám volat, když se něco takového stane, ihned i z lesa záchranku. Prý tyto pády končí v padesáti procentech smrtí a další procenta ochrnutím. Měl štěstí a já také, bylo by hrozné, kdybych ho já, po takovém pádu, ještě dodělala na čtyřkolce.
Nyní je po operaci, na jednotce intenzivní péče si poležel pět dnů a, dokonce nás tam i pustili, jeho stav byl opravdu vážný. Při návštěvě zas pro změnu vyděsil mě s dcerou. Mluvil z cesty a jen díky tomu, že naše dcera na JIP pracuje a řekla mi, že to bývá po narkóze normální, a ještě navíc spadl na hlavu, tak jsem to vzala. Druhý den se zmatené povídání opakovalo, ale to už jsem byla připravená. Další den mi napsal SMS, že hoří Libeň. Nic víc. Tak to už jsem skoro nerozdýchala. Byla jsem připravena na to, že se o něj budu starat, ale ne na to, že bude dementní. Zažila jsem hrozné chvíle.
Dva dny po propuštění z nemocnice upadl v koupelně a rozbil si hlavu, tentokráte 7 stehů na temeni hlavy. Opět šok pro všechny. Naštěstí se mu ale páteř nehnula. Určitě ho někdo nahoře ochraňuje, dole jsem jeho andělé strážní já a naše dcery.
Asi jsme o něj pečovaly docela dobře, páteř je skoro zhojená. Jeho první starost při kontrole v nemocnici však byla, zda bude moci tuto zimu lyžovat. Prý ano. Ale na to, zda může jezdit v autě, tak to se nezeptal, i když jsem mu to několikrát připomínala. No hlavně že bude lyžovat, někdy je prostě na zabití, ale po tom, co jsem s ním teď prožila, by to byla škoda.
