Je sobota ráno. Čas, který patří mé ženě Milušce. Jdu jí položit růži na hrob. Růži z krásného červeného keře naší zahrady.
Je to skoro jedenáct let. Vykračuji si po chodníku, pravou rukou hlídám kamennou zídku. Bílou holí si ťukám do rytmu svoji oblíbenou písničku: „Svítá, probuď se už svítá…“
Od autobusové zastávky k brance je to zhruba 260 kroků po dlažebních kostkách. Už by tu měli kvést šeříky, ale z pučícího jara nic nemám, jen plný nos.
Ťuk, ťuk, ťuk, hepčík. Všude mi lítaj nudle. Bože, už dost. Doufám, Miluš, že se nedíváš. Šmátrám po kapesníku. Ha, pravá kapsa nikdy nezklame. Utřu se do papírového žmolku. Na 139. kroku zaznamenávám šlápnutí do měkkého. Hovno? Možná. Kvůli rýmě ale necítím. Jdu dál.
Ťuk, ťuk, cink? Jsem tu, branka. Klika v úrovni pasu. Samá voda. Trochu doleva, konečně. Beru za chladnej kus kovu. V pantech zavrže.
Kamenný práh, pozor, je vysoký. Klouže, je to hovno.
Čepice do kapsy, učísnout ofinu, upravit límeček. Tak, svíčka v kabátě, sirky, růže v… Kde mám růži? Bože, sem vůl, musel jsem ji vytrousit po cestě.
67 kroků rovně po štěrku, u kaštanu doleva, a pak už jen 45 kroků k mé milované. „Dnes, Miluško“, to bude bez růže.“
V dáli slyším příchozí. „Toníku, sundej si tu čepici. Ne, zmrzlinu dostaneš potom. Netvař se, co jsem ti říkala!“ kárá matka.
Po štěrku chrastí trpasličí šourání vedle ladných kroků laně.
Doprčic, kde jsem to skončil.
„Tondo, neloudej se a pojď, co by na to řekl tatínek?“ ozývá se blíž a blíž.
„Tondo, slyšíš?!“
„ Mami…,“ utichly dětské krůčky.
„Myslíš, že se na nás táta dívá?“
Zbloudilá kapka mi dopadla na víčka, bude pršet.v „Mladá paní?“ zvolám do ticha.
„Prosím?“
„Promiňte, jdu za ženou, ale… nevím kde jsem...“
„Aaha…, jé pardón. Pojďte, povedu vás. Tondo, ruku! Jak se vaše paní jmenuje?“
„Miluška, leží v téhle řadě, 7. náhrobek,“ zavěsí se mi do rámě něžná ruka mladé ženy.
Ach, to je nádhera.
„Děkuji, mladá paní. Občas se zasním, pak nevím, kde jsem.“
„Děkuji, mladá paní. Občas se zasním, pak nevím, kde jsem.“
„Chcete pomoct se svíčkou?“ říká jemný hlas.
„Mami, proč má pán brýle na slunce?“
„Pán přišel o zrak, Toníku, jeho oči…“
„Moje oči nevidí, trochu to okolí děsí, ale jsem jenom slepec.“
Vytahuji z kabátu svíčku.
„Ukažte, já to udělám...“ Lehký dotek prstů, zachrastí sirky.
„A co vidíte, když nic nevidíte?“
„Hmm, tak zavři na chvíli oči. Co vidíš?“
„Jen tmu... a bílý puntíky… světýlka."
„Takhle vypadá noční obloha.“
„No jo, zrovna padají hvězdičky, jako sníh. Ale… mizí mi v mlze.“
„A to by mohla být mlhovina.“
Škrt, škrt, sirka vzplane.
„Co je to mlhovina?“
„Mezihvězdná mračna, prý se tam rodí hvězdy.“
„Takže vy vidíte do vesmíru.“
„Ale, bůh ví, co vidím. Většinu dne jenom tmu.“
„Možná, že je to konec vesmíru.“
„A co vidíte, když nic nevidíte?“
„Hmm, tak zavři na chvíli oči. Co vidíš?“
„Jen tmu... a bílý puntíky… světýlka."
„Takhle vypadá noční obloha.“
„No jo, zrovna padají hvězdičky, jako sníh. Ale… mizí mi v mlze.“
„A to by mohla být mlhovina.“
Škrt, škrt, sirka vzplane.
„Co je to mlhovina?“
„Mezihvězdná mračna, prý se tam rodí hvězdy.“
„Takže vy vidíte do vesmíru.“
„Ale, bůh ví, co vidím. Většinu dne jenom tmu.“
„Možná, že je to konec vesmíru.“
Rozšumí se déšť.
„Tak a je to.“
„Jste moc hodná, paní.“
„Neměli bychom se jít schovat, dokud déšť nepřejde?“
„Děkuji, ale já tu pobudu.“
„Pane,“ za nohavici mě zatahají prstíky. Vzrušeně šeptají: „Kde je nebe?“
„Myslíš, tam kde je Bůh?“
„Ne, Miluška s tatínkem.“
Mlčím… Pak řeknu: „To nevím, asi máme krátkozraký dalekohledy, nebo oči, co nebe nevidí.“
Déšť zesiluje.
„Musíme jít, ať nezmoknem. Opravdu nechcete…?“
„Ne, cestu zpátky znám.“
„Tak hezký den... Tondo, rozluč se.“
„Nashle.“
Kroky se ztratí v dešti.
Kabát na ramenou těžkne.
Chybí mi obloha. Kolik nocí jsem probděl a pátral po nebi. Třeba se tam nakonec, drahá, zase potkáme.
Původní verze:
Na hřbitově
Oči mám jen pro svou ženu. Nevěříte? Vidím ji v každé, kterou k sobě přivinu. Je sobota ráno, čas, který patří mé ženě, Milušce. Jdu jí položit červenou růži na hrob. Už je to skoro jedenáct let. Vykračuji si po chodníku, pravou rukou hlídám kamennou zídku. S bílou holí si ťukám si do rytmu její oblíbenou písničku:
„Svítá, probuď se už svítá,
zažeň chladný sen,
bude horký den,
je čas procitnout.“
Od autobusové zastávky k brance je to zhruba 160 kroků po dlažebních kostkách. Už by tu měli kvést šeříky, ale z pučícího jara nic nemám, jen plný nos.
Ťuk, ťuk, ťuk, hepčík. Všude mi lítaj nudle. Bože, už dost. Doufám, Miluš, že se nedíváš. Snad to nemám na košili. Šmátrám po kapesníku. Utřu se do papírového žmolku.
Na 139. kroku zaznamenávám šlápnutí do měkkého. To tu normálně nebývá. Hovno? Nejspíš. Kvůli rýmě ale necítím.
Jdu dál. Ťuk, ťuk, cink? Jsem tu, branka. Kurňa, kde je klika. Někde v úrovni pupku. Samá voda. Trochu doleva, konečně. Beru za chladnej kus kovu. V pantech zavrže.
Kamenný práh, pozor, je vysoký. Hmm, klouže. Je to hovno.
Čepice do kapsy, učísnout ofinu, upravit límeček. Tak, svíčka v bundě, sirky, růže v… Kde mám růži? Bože, asi jsem ji nechal v autobuse. Jsem vůl. Miluško odpusť.
20 kroků rovně, po štěrku, u topolu doleva, a pak už jen 45 kroků k mé milované. Čeká na mě s celou její rodinou, až se k ní přivinu. Opodál straká straka.
V dáli slyším příchozí. „Toníku, sundej si tu čepici. Ne, zmrzlinu dostaneš potom. A netvař se, co jsem ti říkala!“ kárá dítě netrpělivá matka.
Po štěrku chrastí nemotorné trpasličí šourání, vedle lehkých kroků ladných jak laňky. Ta musí bejt.
Doprčic, přestal jsem počítat?
„Tondo, neloudej se a pojď, co by na to řekl tatínek,“ ozývá se blíž a blíž.
„Tondo, slyšíš?!“
„ Mami…,“ utichly dětské krůčky.
„Myslíš, že se na nás táta dívá?“
Lehký závan větru, listy zaševelí. Zbloudilá kapka deště mě pohladila po tváři.
„Mladá paní?“
„Prosím?“
„Promiňte, jdu za ženou, ale no… však vidíte, trochu jsem se tu ztratil.“
„Aaha…, jé pardón. Jistě, povedu vás. Tondo, ruku! Jak se vaše paní jmenuje?“
„Miluška, leží v téhle řadě, 7. náhrobek,“ zavěsí se mi do rámě něžná ruka, mladé ženy.
Ach, to je nádhera, ta rýma mě pěkně štve, necítím její vůni.
„Ááá, už ji vidím. Pojďte, jen pár metrů.“
„Děkuji mnohokrát, mladá paní. Zachránila jste mi kůži. Už si to u ní nesmím pokazit. Nebe mi proměnit v peklo ona umí moc dobře.“
Ticho.
„Už takhle jsem zapomněl růži, asi v autobuse.“
„Chcete pomoct se svíčkou?“
Má krásný hlas.
„Mami, proč má pán brýle na slunce?“
„Pán přišel o zrak, Toníku, jeho oči…“
„Moje oči nevidí, dítě, jsem slepec,“ vytahuji z kabátu svíčku.
„Ukažte, já to udělám.“
Lehký dotek studených prstů, v ruce ji zachrastily sirky.
„To jako ani trochu? A proč potom máte brýle?“
Škrt, škrt. „Jsou navlhlé. Vezmu svoje.“
„No, aby to lidi snadno poznali.“
„A jak vás poznáme v létě?“
„Nosím bílou hůl.“
Škrt, škrt…
„Pane,“ šeptá spiklenecky dětský hlásek, prstíky mě tiše zatahají za nohavici.
„Hmm…?“
„Natáhněte ruku.“
Natáhnu ruku před sebe.
Původní verze:
Na hřbitově
Oči mám jen pro svou ženu. Nevěříte? Vidím ji v každé, kterou k sobě přivinu. Je sobota ráno, čas, který patří mé ženě, Milušce. Jdu jí položit červenou růži na hrob. Už je to skoro jedenáct let. Vykračuji si po chodníku, pravou rukou hlídám kamennou zídku. S bílou holí si ťukám si do rytmu její oblíbenou písničku:
„Svítá, probuď se už svítá,
zažeň chladný sen,
bude horký den,
je čas procitnout.“
Od autobusové zastávky k brance je to zhruba 160 kroků po dlažebních kostkách. Už by tu měli kvést šeříky, ale z pučícího jara nic nemám, jen plný nos.
Ťuk, ťuk, ťuk, hepčík. Všude mi lítaj nudle. Bože, už dost. Doufám, Miluš, že se nedíváš. Snad to nemám na košili. Šmátrám po kapesníku. Utřu se do papírového žmolku.
Na 139. kroku zaznamenávám šlápnutí do měkkého. To tu normálně nebývá. Hovno? Nejspíš. Kvůli rýmě ale necítím.
Jdu dál. Ťuk, ťuk, cink? Jsem tu, branka. Kurňa, kde je klika. Někde v úrovni pupku. Samá voda. Trochu doleva, konečně. Beru za chladnej kus kovu. V pantech zavrže.
Kamenný práh, pozor, je vysoký. Hmm, klouže. Je to hovno.
Čepice do kapsy, učísnout ofinu, upravit límeček. Tak, svíčka v bundě, sirky, růže v… Kde mám růži? Bože, asi jsem ji nechal v autobuse. Jsem vůl. Miluško odpusť.
20 kroků rovně, po štěrku, u topolu doleva, a pak už jen 45 kroků k mé milované. Čeká na mě s celou její rodinou, až se k ní přivinu. Opodál straká straka.
V dáli slyším příchozí. „Toníku, sundej si tu čepici. Ne, zmrzlinu dostaneš potom. A netvař se, co jsem ti říkala!“ kárá dítě netrpělivá matka.
Po štěrku chrastí nemotorné trpasličí šourání, vedle lehkých kroků ladných jak laňky. Ta musí bejt.
Doprčic, přestal jsem počítat?
„Tondo, neloudej se a pojď, co by na to řekl tatínek,“ ozývá se blíž a blíž.
„Tondo, slyšíš?!“
„ Mami…,“ utichly dětské krůčky.
„Myslíš, že se na nás táta dívá?“
Lehký závan větru, listy zaševelí. Zbloudilá kapka deště mě pohladila po tváři.
„Mladá paní?“
„Prosím?“
„Promiňte, jdu za ženou, ale no… však vidíte, trochu jsem se tu ztratil.“
„Aaha…, jé pardón. Jistě, povedu vás. Tondo, ruku! Jak se vaše paní jmenuje?“
„Miluška, leží v téhle řadě, 7. náhrobek,“ zavěsí se mi do rámě něžná ruka, mladé ženy.
Ach, to je nádhera, ta rýma mě pěkně štve, necítím její vůni.
„Ááá, už ji vidím. Pojďte, jen pár metrů.“
„Děkuji mnohokrát, mladá paní. Zachránila jste mi kůži. Už si to u ní nesmím pokazit. Nebe mi proměnit v peklo ona umí moc dobře.“
Ticho.
„Už takhle jsem zapomněl růži, asi v autobuse.“
„Chcete pomoct se svíčkou?“
Má krásný hlas.
„Mami, proč má pán brýle na slunce?“
„Pán přišel o zrak, Toníku, jeho oči…“
„Moje oči nevidí, dítě, jsem slepec,“ vytahuji z kabátu svíčku.
„Ukažte, já to udělám.“
Lehký dotek studených prstů, v ruce ji zachrastily sirky.
„To jako ani trochu? A proč potom máte brýle?“
Škrt, škrt. „Jsou navlhlé. Vezmu svoje.“
„No, aby to lidi snadno poznali.“
„A jak vás poznáme v létě?“
„Nosím bílou hůl.“
Škrt, škrt…
„Pane,“ šeptá spiklenecky dětský hlásek, prstíky mě tiše zatahají za nohavici.
„Hmm…?“
„Natáhněte ruku.“
Natáhnu ruku před sebe.
