Koranteng z obrazovky hlásí: „Dnes je pro pana Abramoviče šťastný den. Poslední obraz ze sbírky jeho rodiny mu byl konečně vrácen. „Pane Abramoviči, co prožíváte v tento pro vás tak významný den?“
„Jsem šťasten, konečně spravedlnost zvítězila. Za dva měsíce mi bude sto let a pochopitelně jsem už nedoufal, že se toho dne dožiju."
Kamera najíždí na portrét ženy v kopanickém kroji. Ruměnec na tváři, plné červené rty, oči tmavé jako tůň. Cípy bílého šátku na hlavě jako motýlí křídla přidávají mladé ženě lehkost a radost ze života.
Koranteng: „Ta žena je vaše příbuzná?"
„Ne, můj otec koupil ten obraz ve Vídni. Moc se mu ta kráska líbila. Portrét namaloval nějaký Němec Kranich."
Ve stejnou dobu se v pokoji u televize rozhostí podivné ticho. Pak se žena v požehnaném věku ozve:
„Martínku, synku, dones mi prosím, mé album."
Kamera najíždí na portrét ženy v kopanickém kroji. Ruměnec na tváři, plné červené rty, oči tmavé jako tůň. Cípy bílého šátku na hlavě jako motýlí křídla přidávají mladé ženě lehkost a radost ze života.
Koranteng: „Ta žena je vaše příbuzná?"
„Ne, můj otec koupil ten obraz ve Vídni. Moc se mu ta kráska líbila. Portrét namaloval nějaký Němec Kranich."
Ve stejnou dobu se v pokoji u televize rozhostí podivné ticho. Pak se žena v požehnaném věku ozve:
„Martínku, synku, dones mi prosím, mé album."
Martin donese staré album v kožené vazbě. Ruce ženy netrpělivě, křečovitě obracejí pevné stránky. Nakonec nachází, co hledala. Z černobílého fota se na ni usmívá mladá žena. Jednou rukou se opírá o rám obrazu a prstem druhé hravě ukazuje na urostlého blonďáka.
„Mami, to je ten obraz, který byl v televizi. To není možné! A ty jsi říkala, že po dědovi nic nezbylo."
„Taky že nic nezbylo. Bylo mi deset let, když oba rodiče zahynuli v Alpách. Blízké příbuzné ani otec, ani matka neměli. Mě a bratra si vzal k sobě tátův dobrý kamarád a kmotr maminky, hajný z Kopanic. Jmenoval se Žila. Před odjezdem z Vídně se pan Žila domluvil s majitelem domu, že pozůstalost vyřeší až za měsíc. Spěchal domů, jeho žena měla každým dnem rodit. Sebrali jsme s bratrem Kryštofem jen to nejnutnější a tohle fotoalbum. Majitel domu slovo nedodržel, pronajal dům a majetek prodal."
Ticho padlo jak těžké břemeno na ramena matky a syna. Čas se zastavil matce někde v dalekém dětství. Slzy stesku po těch bezstarostných dnech po boku rodičů tekly po obličeji staré ženy. Martin matku objal. Věděl, co prožívá. Zavolal manželce, že zůstane na noc u maminky.
Ráno byla matka jako vždy úhledně učesaná a oblečená popíjela svou oblíbenou “kávu” Meltu.
Maminka, milá maminka..., myslel si Martin. Nikdy si nestěžovala a když ji něco těžkého potkalo, říkávala: „Nás kopaničáky nic nezlomí. Tam, kde mezi kameny vyroste brambor, se člověk neztratí."
Bohužel si Martin všiml malé změny v matčině chování. Dnes poprvé mu nepopřála jako obvykle dobrého rána, nenachystala mu kávu, jen se mlčky dívala do prázdna.
V ten okamžik se Martin rozhodl, že toho pana Abramoviče najde. Měl štěstí, bývalý spolužák pracoval na Nově jako redaktor.
Dveře otevřel malý, vyhublý stařík. Celé jeho kostnaté tělo podivným způsobem udržovalo něco, co sedělo hluboko uvnitř. Lebka byla potažená průhlednou kůží, malé ostražité oči se nedůvěřivě dívaly na Martina. Byl to Abramovič.
„Co si přejete, mladý muži?"
Martin se usmál, z úst toho starce to neznělo ironicky. Rozdíl pár desítek let mu dává právo takto oslovit důchodce Martina.
„Včera jsem vás viděl v televizních zprávách. Zaujal mě ten portrét... Žena na tom obraze je moje babička."
Martin se snažil ještě něco dodat, ale vybledlé, nedůvěřivé oči starce mu pronikaly až do žaludku. Martin ztuhl jako myš před hadem. Pak ho napadlo ukázat album. Sáhl po tašce a stařec mu bez vysvětlení v mžiku zabouchl dveře před nosem.
Za dveřmi bylo slyšet, jak Abramovič volá policii. Martin se ani nehnul. Buď jak buď, myslel si, možná se v přítomnosti policie s tím stoletým bláznem domluví líp. A měl pravdu.
Pan Abramovič se omlouval policistům i Martinovi. Vysvětloval, že měl strach. Co kdyby měl Martin zbraň a tak dále... Nakonec pozval Martina do bytu.
Dvoupokojový byt byl plný krabic, na zdech těsně vedle sebe visely obrazy, ani malá mezera mezi nimi nebyla. Jen jeden obraz byl na krabici, ten ze včerejška. Abramovič hosta vyslechl a pořád dokola mumlal: „Zajímavé, zajímavé! To je historka, co...?"
„Pane Abramoviči, chtěl bych ten obraz od vás koupit."
„Nemůžu. Tolik let jsem čekal na spravedlnost, tolik let jsem se snažil najít další kousíček mých vzpomínek. To, co vidíte kolem, je to jediné, co zůstalo po mé rodině."
Stařík plakal. Martin pochopil, že zarputilou posedlost starce nezlomí a chápal, co prožívá. Přesto nechal na jedné z krabic své telefonní číslo.
V domě paní Navrátilové, rozené Kranichové, se dveře netrhly. Dnes slavili její jubileum. Stovka na obrovském dortu čekala na okamžik vzplanutí. Děti, vnuci, pravnuci, známí i kamarádi naplnili byt šťastným veselím. V tom zmatku a shonu Martin sotva uslyšel zvonění telefonu.
„Ihned jedu, děkuji, děkuji!!!" vzrušeně odpověděl volajícímu a překotně vyběhl ven.
Již zapálili svíčku na dortu a paní Navrátilová našpulila ústa, aby sfoukla plamínek, když se ve dveřích objevil Martin a vedle něho stál pan Abramovič s obrazem v rukou.
Smutné ticho předchozích dní přešlo v ticho úžasného dojetí. Jen plamínek plápolal a čekal na sfouknutí.
Manželé Kranichovi se vrátili ke své rodině a osamělý Abramovič, i když jen na pár měsíců, které mu zbývaly do konce života, našel novou rodinu plnou tepla a lásky. A možná v kruhu rodiny Navrátilů pochopil, že hledání majetku po rodičích jen zatěžovalo jeho život.
Jestli vůbec nějaký měl.
„Mami, to je ten obraz, který byl v televizi. To není možné! A ty jsi říkala, že po dědovi nic nezbylo."
„Taky že nic nezbylo. Bylo mi deset let, když oba rodiče zahynuli v Alpách. Blízké příbuzné ani otec, ani matka neměli. Mě a bratra si vzal k sobě tátův dobrý kamarád a kmotr maminky, hajný z Kopanic. Jmenoval se Žila. Před odjezdem z Vídně se pan Žila domluvil s majitelem domu, že pozůstalost vyřeší až za měsíc. Spěchal domů, jeho žena měla každým dnem rodit. Sebrali jsme s bratrem Kryštofem jen to nejnutnější a tohle fotoalbum. Majitel domu slovo nedodržel, pronajal dům a majetek prodal."
Ticho padlo jak těžké břemeno na ramena matky a syna. Čas se zastavil matce někde v dalekém dětství. Slzy stesku po těch bezstarostných dnech po boku rodičů tekly po obličeji staré ženy. Martin matku objal. Věděl, co prožívá. Zavolal manželce, že zůstane na noc u maminky.
Ráno byla matka jako vždy úhledně učesaná a oblečená popíjela svou oblíbenou “kávu” Meltu.
Maminka, milá maminka..., myslel si Martin. Nikdy si nestěžovala a když ji něco těžkého potkalo, říkávala: „Nás kopaničáky nic nezlomí. Tam, kde mezi kameny vyroste brambor, se člověk neztratí."
Bohužel si Martin všiml malé změny v matčině chování. Dnes poprvé mu nepopřála jako obvykle dobrého rána, nenachystala mu kávu, jen se mlčky dívala do prázdna.
V ten okamžik se Martin rozhodl, že toho pana Abramoviče najde. Měl štěstí, bývalý spolužák pracoval na Nově jako redaktor.
Dveře otevřel malý, vyhublý stařík. Celé jeho kostnaté tělo podivným způsobem udržovalo něco, co sedělo hluboko uvnitř. Lebka byla potažená průhlednou kůží, malé ostražité oči se nedůvěřivě dívaly na Martina. Byl to Abramovič.
„Co si přejete, mladý muži?"
Martin se usmál, z úst toho starce to neznělo ironicky. Rozdíl pár desítek let mu dává právo takto oslovit důchodce Martina.
„Včera jsem vás viděl v televizních zprávách. Zaujal mě ten portrét... Žena na tom obraze je moje babička."
Martin se snažil ještě něco dodat, ale vybledlé, nedůvěřivé oči starce mu pronikaly až do žaludku. Martin ztuhl jako myš před hadem. Pak ho napadlo ukázat album. Sáhl po tašce a stařec mu bez vysvětlení v mžiku zabouchl dveře před nosem.
Za dveřmi bylo slyšet, jak Abramovič volá policii. Martin se ani nehnul. Buď jak buď, myslel si, možná se v přítomnosti policie s tím stoletým bláznem domluví líp. A měl pravdu.
Pan Abramovič se omlouval policistům i Martinovi. Vysvětloval, že měl strach. Co kdyby měl Martin zbraň a tak dále... Nakonec pozval Martina do bytu.
Dvoupokojový byt byl plný krabic, na zdech těsně vedle sebe visely obrazy, ani malá mezera mezi nimi nebyla. Jen jeden obraz byl na krabici, ten ze včerejška. Abramovič hosta vyslechl a pořád dokola mumlal: „Zajímavé, zajímavé! To je historka, co...?"
„Pane Abramoviči, chtěl bych ten obraz od vás koupit."
„Nemůžu. Tolik let jsem čekal na spravedlnost, tolik let jsem se snažil najít další kousíček mých vzpomínek. To, co vidíte kolem, je to jediné, co zůstalo po mé rodině."
Stařík plakal. Martin pochopil, že zarputilou posedlost starce nezlomí a chápal, co prožívá. Přesto nechal na jedné z krabic své telefonní číslo.
V domě paní Navrátilové, rozené Kranichové, se dveře netrhly. Dnes slavili její jubileum. Stovka na obrovském dortu čekala na okamžik vzplanutí. Děti, vnuci, pravnuci, známí i kamarádi naplnili byt šťastným veselím. V tom zmatku a shonu Martin sotva uslyšel zvonění telefonu.
„Ihned jedu, děkuji, děkuji!!!" vzrušeně odpověděl volajícímu a překotně vyběhl ven.
Již zapálili svíčku na dortu a paní Navrátilová našpulila ústa, aby sfoukla plamínek, když se ve dveřích objevil Martin a vedle něho stál pan Abramovič s obrazem v rukou.
Smutné ticho předchozích dní přešlo v ticho úžasného dojetí. Jen plamínek plápolal a čekal na sfouknutí.
Manželé Kranichovi se vrátili ke své rodině a osamělý Abramovič, i když jen na pár měsíců, které mu zbývaly do konce života, našel novou rodinu plnou tepla a lásky. A možná v kruhu rodiny Navrátilů pochopil, že hledání majetku po rodičích jen zatěžovalo jeho život.
Jestli vůbec nějaký měl.
