Poslední rozloučení - napsala Jana Urbanová

Leopoldovou branou na Vyšehradě se blíží neobvyklá jízda. Nablýskané stroje značky Harley Davidson míří k bazilice sv. Petra a Pavla. Vyplašení holubi obletí obě věže chrámu a schovají se do bezpečí korun stromů. Hřmot motorů ustává a mrazivé prosincové dopoledne se zahaluje do smutku.
Před kostelem se tvoří zástup lidí, kteří se ještě před oficiálním obřadem chtějí dostat dovnitř. Pozornost vzbudí mladá žena v dlouhém černém kabátu s nasazenou kapucí, která se tiše a beze slov připojí do fronty pozůstalých. Černé sluneční brýle zakrývají smutek i její totožnost. 

Uvnitř chrámu se line překrásná hudba zesnulého skladatele. Žena pokládá rudou růži k černobílému portrétu, její rty cosi zašeptají a rychlým krokem odchází. Snad unikne před reportéry a lačnými fotografy bulvárních časopisů.
„Bude mi lehká zem,“ doléhá ven na náměstí. Přátelé motorkáři, ti mohutní chlapi v černých bundách, potlačují slzy dojetí. Zvuk klaksonů jejich motorek naposledy pozdraví jejich kamaráda.
Nakonec se brána baziliky pro veřejnost zavírá a rozloučení pokračuje jen v kruhu rodiny a nejbližších přátel.
„Kocour se schoulil na tvůj klín...“ zní v dáli smutná melodie.
Jaká je škoda, že Vám se, mistře, do klína již žádná kočka neschoulí…