Ona byla, tmavovlasá hnědooká plnoštíhlá s masivními rty. Na sobě měla, černobílý stejnokroj servírky a na nohou, černé lodičky. Bistro U Turka stálo, nedaleko policejní akademie, tudíž tam chodilo hodně budoucích policistů. Martina měla jednu neřest, sice slabost pro uniformy, proto se snažila ulovit každého nováčka, který vstoupil do dveří tohohle bistra, ovšem bez zjevné šance na úspěch.
Martina si tolik přála najít chlapa, že po několika neúspěšných pokusech, začínala, pomalu ztrácet naději, na partnerský život. Když vtom, to přišlo.
Do bistra, totiž vstoupil muž, atletické postavy z jeho ostře řezané tváře na ní koukaly, pronikavě zelené oči a jeho už, tak dost mužnou postavu ještě umocňovala jeho policejní uniforma.
Muž vešel dovnitř jako by nic, sedl si ke stolu a čekal.
Muž se nestačil, ani rozhlédnout a už u něj byla obsluha: "Co si dáte?"
"Kávu a koblihu s čokoládovou náplní. Dík." Martina okamžitě běžela splnit zákazníkovu objednávku, když byla otočená zády, tak si řekla, že toho chlapa si utéct nenechá, ale musí změnit taktiku.
Přinesla koblihu s čokoládovou náplní a kávu. Muž to popadl a začal se nezřízeně ládovat. Martina Vránová stála u jeho stolu a usmívala se.
"Jéé omlouvám se, normálně to nedělám, ale celý den jsem nejedl a mám hlad, jako vlk."
"To vůbec nevadí", řekla Martina " hlavně, že vám chutná." Usmála se a odešla. Zbytek dne, proběhl normálně.
Když se Martina vrátila domů, začala přemýšlet, jak by mohla ulovit toho hezouna v uniformě, co byl dnes v bistru. Po další hodině usilovného přemýšlení si sedla k počítači. Vytvořila celkem kvalitní napodobeninu vizitky, tedy alespoň podle ní.
Avšak, cvičené oko rozdíl pozná hned, což Martina pochopitelně, netušila. Ještě tam přidala své telefonní číslo a nadpis " Rozvoz až do domu."
Když práci dokončila, bylo už notně po půlnoci, a tak šla celá šťastná, a nedočkavá z toho, co se zítra stane spát. Druhý den, popadla vizitku a vyrazila do práce.
Nic se jí nedařilo, jak byla nervózní, vše jí padalo, z rukou dokonce se stalo, že několik hostů, polila kávou a samozřejmě se jim omluvila.
Kolem desáté dopoledne se ve vchodu do bistra ukázal objekt jejího zájmu. Když ho spatřila, tak okamžitě popadla šálek kávy a dvě koblihy s čokoládovou náplní. Po cestě k jeho stolu nasadila nejsladší úsměv, co dokázala a ujišťovala se, že má vizitku bezpečně zastrčenou v kapse.
Když jí policista spatřil, jak kráčí k jeho stolu s jeho oblíbenou snídaní, tak se na ni také příjemně usmál. V okamžiku co položila talířek s koblihami a kávou na stůl, Pavel povídá: "Jste velmi, všímavá."
"Mám v popisu práce všímat si chutí a zvyků svých hostů," odvětila Martina a šla si opět po své práci. Nespouštěla však oči z objektu svého zájmu.
Když Pavel dojedl a dopil, chtěl zaplatit, ale než stačil, zamávat na Martinu stála už před ním a usmívala se. Kolik…Čtyřicet korun předešla ho. Pavel zaplatil a chtěl odejít po… po … Počkejte prosím chvílí, zakoktala a někam odběhla. Za chvíli se vrátila s vizitkou v ruce, evidentně ještě víc mimo než předtím, podávala mu jí do ruky, ale nic neřekla. On si od ní vizitku vzal, podíval se na ní." Co to je? Zeptal se Pavel" Martina mu odpověděla. Zavádíme novou službu pro zákazníky, donáška do domu. Když budete mít kdykoli na cokoli z naší nabídky chuť, stačí zavolat na uvedené číslo a mi vám vaši objednávku do patnácti minut přivezeme až domů. O několik týdnů později při jedné ze spousty návštěv, co Martina u Pavla uskutečnila, konečně veškerou odvahu, co v sobě našla a řekla mu, že ho miluje a ráda by si ho vzala za muže. Pavel, který právě otvíral láhev červeného vína jí samým překvapením upustil a s rámusem se rozbila o zem.
"Co se děje?" zeptala se.
"Nic, jen jsi mne trochu zaskočila, nemělo by to být naopak a o ruku požádat já tebe?"
Teď se zase Martina zatvářila, jako by do ní uhodilo.
"To jsem netušila, že jsi tak staromódní," řekla mu jemně a potutelně se usmála, protože jeho očekávaná reakce na sebe nenechala dlouho čekat.
"Já a staromódní?" Pomalu se k ní přibližoval a díval se jí přitom upřeně do očí. Ona měla z jeho pohledu husí kůži, jen díky tomuto faktu a ženskému instinktu tušila, co bude. Nepletla se. Pavel jí pevně objal kolem pasu, prudce si jí přitiskl k sobě, prudce, dlouze a vášnivě jí políbil na její teplé, vlhké rty.
"Mam to brát jako ano?" zeptala se mezi přívaly jeho vášnivých polibků.
"To si piš, zlato."
Podíval se do jejich hlubokých hnědých očí: "Ještě ti připadám staromódní?"
"Přestaň už kecat a líbej mně!"
Za pár týdnů na to byla svatba. Půl roku po svatbě oznámila Martina Pavlovi, že je těhotná a za devět měsíců se jim narodila krásná, zdravá dcera, které dali jméno Kamila. Vše se v turistické chvíli zdálo až pohádkové,ale jak všichni dobře víme, každá pohádka jednou končí a člověk se probudí do tvrdé reality, ani neví jak...
Rok 1992
Rodina Domašovských se do Brna přestěhovala z Prahy roku 1992 na doporučení dětského lékaře, který jejich tehdy desetiletou dceru léčil už od malička. Ovšem malá Kamilka trpěla strašnými, dechovými potížemi. Máma byla s Kamilou u doktora skoro každý měsíc. Doktor už vyzkoušel všechno možné, ale nic nepomáhalo. Proto se rozhodl, že rodině doporučí, aby se přestěhovala do čistějšího prostředí.
Při další návštěvě jim pan doktor tento návrh přednesl. Paní Domašovská trochu překvapená tímto řešením, ale co by matka pro dceru neudělala.
Martina Domašovská se svou dcerou se tedy následující měsíc odstěhovala do Brna a opravdu, Kamile se během prvního půl roku natolik ulevilo, že by nikdo, kdo jí neznal a nevěděl jak na tom, ještě před šesti měsíci byla, neřekl, že je to ona. Tváře měla červenější, chůzi rychlejší. Když se tedy rodina pořádně zabydlela na novém místě, zašel si Pavel na nově zřízenou pobočku pražského p očka v Brně, kam mu jeho předchozí zaměstnavatel, poslal jeho složku, takže se nemusel o nic starat, tudíž když tam Pavel vešel do kanceláře velitele místního oddělení už o něm věděl vše, co potřeboval. Takže se vyřídili jen nějaké věci ohledně utajení, při různých akcích a další už méně podstatné věci. Mimo jiné byl Pavel, také požádán, aby byl neustále na telefonu i v noci. Než Pavel odešel, byl upozorněn, aby nikomu v rodině nic neříkal, protože v důsledku mnoha informací by se jeho rodina mohla dostat až do smrtelného nebezpečí. Nato se Pavel s náčelníkem rozloučil a odešel z kanceláře. Nějakou dobu potom, co Pavla přijali, na protiteroristické oddělení se nic zvláštního nedělo, až mu jednou v noci zazvonil jeho služební mobil. Když se Martina zeptala. "Děje se něco? Nic, jen něco vyřídím. Spi dál. Odpověděl jí Pavel, sklonil se nad ní, vášnivě jí políbil na rty, tak jako ještě nikdy předtím, potom se jí hluboce zadíval do očí. Nemusel nic říkat, ale ona už věděla, že se něco děje. Pavel vzal z nočního stolku, již dlouho zvonící telefon, šel do kuchyně, zavřel dveře a konečně stiskl tlačítko pro příjem hovoru. Když se nadechl, aby se představil, hlas na druhé straně mu řekl lámanou češtinou" Drž hubu a poslouchej. Jsem Dimitrij Starkov, byl jsi mi doporučen jako nejlepší kandidát pro tuto akci. Nikomu nic neříkej, polož telefon a zmiz. Budu čekat na letišti. Jo a s tvým velitelem je to domluveno.
Přesto, že měl Pavel zákaz kontaktu, vyklouzl, z domu na zahradu utrhl, nejkrásnější růži, kterou tam našel, vrátil se do domu, vzal tužku a papír napsal, jen, odpusť, to vše položil vedle Martiny, která tvrdě spala a odešel, jen s taškou, kterou měl vždy pro tyto případy vždy zabalenou do tmy.
Když se Martina ráno probudila, uviděla vedle sebe růži a pod ní papírek. Náhle se jí ve vzpomínkách vrátila předešlá noc. Roztřesenou rukou sáhla po papírku, na němž, bylo, pouhé odpusť. V tu chvíli se prudce rozplakala, zmačkala papírek do kuličky a mrštila jim o protější zeď, to samé chtěla udělat s květinou, neudělala, otřela si slzy, našla, vázu, přičichla si ke květině a dala jí do vázy.
Současnost
Kamila Domašovská je mladá, atraktivní brunetka s pronikavě zelenýma očima a dlouhýma nohama. Prostě typ dívky, který když projde po cestě, tak se za ní chlapi točí a samým údivem hvízdají, když uvidí její opálené pružné tělo. Kamila, protože si byla náležitě vědoma svých předností, tak jich dokázala i náležitě využít ve svůj prospěch. Kamile totiž stačilo, aby mrkla okem, nebo zakroutit sexy zadkem a chlapi se mohli přetrhnout, aby se přesvědčili o tom, co se říká o jejím umění v posteli. Většina chlapů musela tyto zvěsti potvrdit. Kamila Domašovská totiž dávala, přednost sexu na jednu noc, před trvalejšími vztahy. Dnes to, ale bylo o dost jiné, než kdykoliv předtím. Kamila dnes v noci neměla na normální chůzi, ani pomyšlení, právě naopak. Před pár minutami se pohádala s matkou jako už tolikrát předtím, tentokrát to ovšem Kamila nevydržela a se slzami v očích utekla a matku nechala stát uprostřed velké kuchyně.
Kamila utíkala po cestě ani nevěděla jak dlouho, a kam běžela. Běžela a uvažovala o tom, co se mohlo s matkou stát. Vzpomínala, si jen, že když byla malá a matka jí opět vedla do školy, Kamilka se zeptala na otce, matka zastavila, na ulici, přiklekla k ní." Sama nevím, kde je, včera mu zazvonil telefon, políbil mne, odešel do kuchyně, než se vrátil, já usnula…. Sakra vždyť ani nevím, jestli se do té postele vrátil, nebo ne. Následovala chvíle mlčení a dlouhého zírání jedné na druhou, až konečně matka opět promluvila" Něco mi slib. Slib mi, že od dnešního dne se mě na otce už nikdy nezeptáš, další chvíle ticha. Kamila stála na ulici, zírala matce do očí, minutu, dvě tři, žádná odpověď, ale nepřišla. Už tehdy jako by tušila, že toto je slib, který matce dát nemůže, protože věděla, že ho nebude schopna dodržet. Když matka viděla, že se odpovědi od dcery nedočká, postavila, se, vzala jí za ruku a řekla, pojď, už i tak jdeme pozdě. Od té doby se Kamila na otce zeptala mockrát, ale vždy to dopadlo stejně, velkými hádkami, křikem, výčitkami a v krajním případě, tak jako dnes, slzami a útěkem do nočních ulic a uliček Brna. Jediné, co si Kamila vybavovala v souvislosti s otcem, byla jeho černá uniforma s nápisem policie….Ne, že by Kamila uměla v té době číst ale pokaždé, když se otec vrátil domů z práce, vzal jí do náruče a ona mu malinkým, zvědavým prstíčkem začala škrábat po písmenku o z onoho nápisu, tak jí ho pěkně zřetelně přečetl a ona se začala pěkně nahlas a zřetelně smát, ani sama neví, proč se jí zrovna teď a tady tahle vzpomínka vybavila.
Kamila uběhla dalších několik metrů ne li kilometrů. Zrovna když uvažovala, jak sdělí matce, že se přihlásila na policejní akademii, tak k ní někdo zezadu přistoupil, zacpal ji ústa dlaní a zatáhl ji do temné postranní uličky. Kamila sebou házela, cukala, vše bylo marné, útočníkovo sevření bylo sice drsné, ale nikoli drtící. "Přestaň sebou mrskat jako ryba na suchu nebo se na tebe vykašlu, zmizím a nechám tě tvému osudu. Odtáhl jí ještě kus, od hlavní cesty. "Budeš křičet? Když Kamila zavrtěla hlavou, tak ji opřel o cosi ani tvrdého ani měkkého, něco jako krabice, byla, ale tma, tak nebylo nic vidět. Posadil jí a sám si sedl vedle ní. "Tak hele nemám čas ani chuť tu s váma tlachat o blbostech, takže, jestli na mne máte nějaký váš, přihlouplej dotaz, což už teď vidím, že asi máte, tak to vysypte, já vám taky řeknu, proč jsem tu a zmizím. Jak potom naložíte s tím, co vám tady povím je na vás. Kamila velmi nemile překvapena jeho sebevědomím chováním se užuž chtěla zeptat na sérii těch klasických otázek, kdo je, odkud je a proč je tady, sotva se stačila nadechnout, předešel jí jako by, četl, její myšlenky.
"Jmenuju se Roman Smrkovskej, zvanej Smrk."
Mezi tím, co Dubovskej, jak si ho ona sama pro sebe překřtila, díky jeho češtině, mlel, co chtěl, ona měla totiž ráda čistou spisovnou češtinu, jakmile někdo mluvil jako on, okamžitě přesouvala jinam a ztrácel u ní její soukromé bonusové body…
"Hej, nechrápej, ozvalo se na jednou současně s obrovským zatřesením, až jí hlava létala ze strany na stranu. Jak říkám, sem Smrk, odkud sem vo to se nestarej, pokud vše pude podle tvejch plánú, tak se vše dovíš. " Co vy víte, o mých plánech zeptala se Kamila, trochu naštvaná jeho jednáním, protože na něj nebyla zvyklá zvlášť od mužů ne. "Vo tvejch plánech toho vím na můj vkus až moc a nejen vo nich. Jeho drzost k ní neznala mezí a jí to pomalu vytáčelo do nepříčetnosti, chtěla se na něco zeptat, ale jeho natažená dlaň jí zarazila a ona začala přemýšlet proč tu vlastně je, proč neuteče, když může. Odpověď jí měly dát následující minuty.
"Dost bylo tvejch hloupejch votázek vodteď drž hubu, poslouchej a kecej jen při mejch votázkácch jasný kotě. Kamila překvapeně přikývla.
"Co víš vo svým fotrovi?" Kamila se zatvářila jako by kousla do něčeho nechutného a chtělo se jí zvracet.
"Matka mi toho o otci moc neříká bohužel, kdykoli se na něj zeptám, tak to vždy skončí hádkou, jako dnes. Vše, co mi po něm zbylo, jen jedna nicotná vzpomínka z dětství, proč se ptáte?"
"Řek sem žádný votázky nebo votaď vypadnu a nic se vo něm nedovíš."
Kamile se jeho jednání moc nelíbilo, ale zmlkla, protože touha po informacích o otci byla větší, než předsudky vůči tomuhle člověku.
"No já ti toho toho vlastně moc neřeknu, ale moh bych tě naštelovat někam, kde se toho dovíš hafo, teda, pokud máš zájem."
"No já ti toho toho vlastně moc neřeknu, ale moh bych tě naštelovat někam, kde se toho dovíš hafo, teda, pokud máš zájem."
Kamila již poučena, jen přikývla.
"Tak teda, když pudeš na protiteroristický do archívu a vyčmucháš tam penál s nápisem projekt x, tak se všecko dovíš, archivujou si totiž všecko, povedený akce, dokončený, rozjetý i ty podělaný, prostě všecky."
Jak to všechno víte, chtěla se zeptat Kamila, ale jak rychle se Dubovský objevil, stejně rychle také zmizel.
Zmatená a překvapená Kamila tam ještě chvíli seděla a přebírala si v hlavě události posledních několika minut, hodin či let a vůbec toho všeho. Zvláštní bylo, že od svých od svých osmi let chtěla vědět, co se s jejím otcem stalo, ale teď, když to bylo relativně blízko, začala Kamila o svém přání z dětství pochybovat, její duše, jako by se rozpůlila na dvě části, jedna chtěla v hledání otce pokračovat, druhá přestat, povzdechla, si zvedla se a běžela zpátky domů.
Když Kamila přiběhla před dům, bylo už pozdě, Za okny byla už tma. Toto však pro Kamilu nebyla žádná novinka, zvlášť v poslední době, proto vešla do domu, tak aby nevzbudila matku, našla svíčku, zapálila, Jí, postavila na stůl a v ten okamžik si všimla obálky se svým jménem, která na něm ležela. Vzala jí, roztrhla a četla.
Milá slečno Domášovská.
S radostí Vám oznamujeme, že jste byla s okamžitou platností přijata na naši policejní akademii. Nástup možný ihned.
S hlubokou úctou kpt Roman Smrkovský.
P. S. Až obdržíte toto mé vyrozumění dostavte se prosím do kanceláře, abychom vyřídili ještě nějaké formality.
Když si Kamila přečetla jméno odesilatele, nemohla uvěřit vlastním očím, protože ten chlap, se kterým mluvila, před pár hodinami, vypadal, jako by neuměl do pěti napočítat a o jeho vyjadřování ani nemluvě. Kdežto tato osoba se vyjadřovala tak jak se na osobu v jeho postavení sluší a patří, což také o trochu zvětšilo, jeho šance v jejím soukromém bodování. Druhý den se Kamila dostavila do kanceláře kapitána Smrkovského. Kapitán Smrkovský byl vysoký, třicetišestiletý muž, sportovní postavy, zkrátka pravý opak Dubovskýho, což byla pro ni svým způsobem dobrá zpráva, tedy alespoň si to myslela.
"Dobrý den, oslovil ji hlubším, malinko zastřeným hlasem. Jeho stisk byl pevný a sebejistý.
"Posaďte se a něco mi o sobě povězte, řekl a sám se posadil za svůj masivní, mahagonový stůl, který se sem do této místnosti svými rozměry moc nehodil a opřel se lokty o jeho leštěnou desku a klouby prstů si podepřel bradu. "Proč se ptáte vždyť vše co o mě potřebujete vědět, máte v dotazníku, který jsem vám poslala, vyplněný před vstupem do akademie"To ano, ale víte, jak jsou dotazníky sirové, nic podstatného vám o uchazeči neřeknou. Ano? Co byste chtěl slyšet?"
"Proč jste si zrovna vy s vašimi výsledky vybrala náš pilotní program, policistou snadno a rychle? Podle vašich výcvikových i studentských výsledků, byste s přehledem zvládla i klasický formát, tak proč tento.... Zaváhala.
"Kvůli matce."
Tato věta jakoby mu stačila, řekl jen: "Chápu a upřímně se usmál, jakoby chtěl dát najevo, že ví víc, než ona sama tuší, ale nevšimla si toho. Nebo se pletl...
"Než vás pro dnešek pustím domů, tak vám vezmeme míry na uniformu, tímto jste oficiálně přijata k našemu sboru, slečno Domašovská. Gratuluji. Pronesl až s přehnaným důrazem na poslední slovo, jakoby ona byla jeho nadřízená a ne on. Div, že u toho nesalutoval a nedal paty k sobě jako nováček po splnění nějakého rozkazu, který mu dala. Nabízenou ruku nepřijala, místo toho se zeptala. "Neviděli jsme se někde?
"A kdyby ano."
Takovou reakci nečekala, myslela, že bude zapírat, vyvedlo jí to z asi ne, promiňte.
"Kdy mám nastoupit? vzhledem k Vaší situaci doma..."
"Počkat... A do prdele... To byla chyba," pomyslel si Roman Smrkovský, ale navenek nehnul brvou.
"Co víte o mé situaci?"
"Vzhledem k vaší situaci," pokračoval Smrkovský, jako by jí neslyšel, "nechám to na vás, ale čím dřív tím lépe."
"Nebo.... "A co se týče vaší otázky. Máte tam odposlech.“
"Co proč? A to mi říkáte jen tak? Jak dlouho už to trvá?“
"Od doby, co jsem obdržel váš dopis se žádostí o přijetí mezi nás, asi půl roku.
východu. Nerad kupuji zajíce v pytli. Ještě nějaká jiná otázka?“
„Raděj ne.“
Řekla Kamila a otočila se k odchodu.
„Vážně se už nechcete na nic zeptat? Byla jste celou dobu nervózní, jako byste měla něco na srdci a bála se zeptat. Ne, jen jste někomu podobný.“
Kamila už byla u dveří, když se za ní ozvalo.
"Já ho znám.“
"Koho?“
"Dubovského, měl to být test, jak se budete chovat ve stresových situacích. Mimo jiné také toho, jak se budete chovat k nižší vrstvě."
Začervenala se, ale tentokrát ne rozpaky, nýbrž studem. Studem nad tím, jak mohla být, tak naivní a myslet si, že na to nepřijde. To nejhorší z jejího pohledu mělo přijít vzápětí...
"nechcete mi něco říct? Pokud ne řeknu vám to hned, nebalte mě ani nikoho jiného v tomto útvaru, nerad bych tu řešit nějaké milostné avantýry, nebo nedej bože nějaké neshody. V soukromí si dělejte, co chcete, ale tady ne. Kamila se nadechla, jako by chtěla něco říct...
"Mlčte řekl, aby svým slovům dodal ještě větší důraz,natáhl proti ni,otevřnou dlaň, tak prudce, že bezděky poskočila dozadu.
"Čekám vás tady ve čtyři hodiny ráno."
"Proč, tak brzy?" zeptala se Kamila.
Roman se na ní podíval, jako by ani nechtěl věřit svým uším.
"Vy nechcete najít vašeho otce?"
„Jistě, ale..."
"Tak ve čtyři tady. Ani o minutu později. V sedm vás ale čekám na place v plné kondici. Jestli uvidím, že to pátrání bude mít vliv na vaše fungování v týmu, tak vám vaše pátrání ve vašem zájmu zatrhnu."
Kamila se nadechla.
"Mlčte a běžte už." S těmito slovy na rtech se Roman zvedl od svého pracovního stolu a s poněkud teatrálním gestem. (Oběma pažemi nataženými ke dveřím, mírně pokrčen v kolenou, takže vypadal, jako špatně vedená loutka.
„Račte madam, řekl poněkud ùslužnỳm tónem, což bylo vzhledem k tomu, jak se k ní ještě před chvílí choval trochu udivující. Kamila vyvedená z míry tím vším, co dnes viděla, slyšela už raději nic neříkala, zvedla se, rozloučila se a odešla z místnosti. Když přišla domů čekalo.jí nepříjemné setkání s maminkou. Maminka jí totiž přivítala už mezi dveřmi s dopisem v ruce, který tam nechala už před odchodem neuváženě ležet na stole. Maminka se jí to trochu ostřejším tónem zeptala, jestli to myslí vážně.
"Vždyť víš jaký já mám na tohle názor."
"Ano vím, právě protože jsem věděla jak budeš reagovat, jsem ti o tom neřekla, několikrát jsem se na tátu ptala a nikdy si o něm nechtěla moc mluvit, proto jsem se rozhodla, že si o něm něco zjistím. Přihlásila jsem se do policejní akademie na rychlokurz policistou snadno a rychle. Po absolvování tohoto kurzu mi přišel tento dopis, který držíš v ruce, tímto ti chci oznámit, že zítra nastupuji. Maminka zaražená tím co slyšela se beze slova otočila a zmizela do své ložnice, když se druhý den ráno Kamila vzbudila, šla do kuchyně, kde na stole našla jen krátký vzkaz: Než se vrátím tak tě tu už nechci vidět!
Když si Kamila vzkaz přečetla n6ehla brvou, zabalila si nejnutnější věci a odešla z domu.
Chvíli se bezcílně toulala městem, pak ale neomylně zamířila k akademii. Tam jí ovšem čekalo nepříjemné zjištění. Na vchodových dveřích bylo umístěno upozornění, škola se našim absolventům otevírá, každý den v sedm hodin. Kamila ještě chvíli, přešlapovala na místě, pak se rozběhla k výcvikovému hřišti, odložila si tašku na lavičku pod stříškou. Když uběhla pár koleček, uslyšela v dálce cvaknutí klíče v zámku, sebrala tašku, hodila si ji přes rameno, seběhla dolů, procpala se škvírou mezi dveřmi a člověkem, který odemykal, tak malou, že by tam sotva prolezla žížala, ani nepozdravila, rozběhla se chodbou ke dveřím kanceláře kapitána Smrkovského a zaklepala.
„Vstupte.“
Kamila otevřela dveře a do kapitána Smrkovského, jako když střelí, už byl na nohou a začal se omlouvat.
„Ano, vím, nic neříkejte, vše beru na sebe a omlouvám se. Ani si nesedejte a pojďte hned za mnou“ Kamila ani nehlesla, uskočila, stranou jinak by jí porazil, jak rychle, vyrazil ze dveří.
Kamila vyrazila za ním po dlouhé spoře osvětlené chodbě, ačkoli pravidelně běhá, překvapilo jí, že mu sotva stačí. Doběhli na konec chodby, vyběhli schody a ocitli se v prostorné podkrovní místnosti, plné velkých, železných polic, obsazených až po strop, popsanými krabicemi.
„vítejte v našem provizorním archívu. Ten původní je v rekonstrukci a momentálně nemáme prostředky na její dokončení. Jsou tu založené případy od roku sedmdesát pět až po současnost, tak hodně štěstí.“
„Jo a nezapomeňte, jak jsme se dohodli, ráno tady a v sedm na výcviku. Abych nezapomněl, tady máte klíče od vchodu, abyste nemusela čekat na vrátného.“
„To je hezké, díky,“ řekla Kamila a vzala si klíče. „Chtěla jsem se vás spíš zeptat, jestli nevíte o nějakém ubytování? Byla jsem vyhozena z domu.“
„To je mi moc líto. Máme tu ubytovnu, ale pokoje jsou malé, zařízené jen tím nejnutnějším.“
„Nevadí, hlavně když nebudu muset spát venku.“
„Tak půjdeme?“
„Ano.“
Kamila a Roman vyšli z archívu, došli na ubytovnu. Kamila se zapsala, dostala klíče od pokoje číslo osm. Roman jí ještě doprovodil do pokoje, popřál jí hezký zbytek dne a odešel. Kamila si vybalila věci, to jí však zabralo mnohem méně času, než čekala. Pokoj byl bez televize, což na dnešní poměry nebylo vůbec zvykem, ale jí to vůbec nevadilo, spíš naopak. Lehla si na postel, dala ruce za hlavu, koukala do stropu a přemýšlela, co bude dál...
Když Kamila po několika měsících strávených v archivu nashromáždila dost informací k tomu, aby mohla vypátrat dlouho postrádaného otce, požádala náčelníka o povolení akce v utajení mimo republiku. Povolení, dostala i s několika nezbytnými upozorněními a pasem na jméno Yekaterina Kamencovová.
Zmatená a překvapená Kamila tam ještě chvíli seděla a přebírala si v hlavě události posledních několika minut, hodin či let a vůbec toho všeho. Zvláštní bylo, že od svých od svých osmi let chtěla vědět, co se s jejím otcem stalo, ale teď, když to bylo relativně blízko, začala Kamila o svém přání z dětství pochybovat, její duše, jako by se rozpůlila na dvě části, jedna chtěla v hledání otce pokračovat, druhá přestat, povzdechla, si zvedla se a běžela zpátky domů.
Když Kamila přiběhla před dům, bylo už pozdě, Za okny byla už tma. Toto však pro Kamilu nebyla žádná novinka, zvlášť v poslední době, proto vešla do domu, tak aby nevzbudila matku, našla svíčku, zapálila, Jí, postavila na stůl a v ten okamžik si všimla obálky se svým jménem, která na něm ležela. Vzala jí, roztrhla a četla.
Milá slečno Domášovská.
S radostí Vám oznamujeme, že jste byla s okamžitou platností přijata na naši policejní akademii. Nástup možný ihned.
S hlubokou úctou kpt Roman Smrkovský.
P. S. Až obdržíte toto mé vyrozumění dostavte se prosím do kanceláře, abychom vyřídili ještě nějaké formality.
Když si Kamila přečetla jméno odesilatele, nemohla uvěřit vlastním očím, protože ten chlap, se kterým mluvila, před pár hodinami, vypadal, jako by neuměl do pěti napočítat a o jeho vyjadřování ani nemluvě. Kdežto tato osoba se vyjadřovala tak jak se na osobu v jeho postavení sluší a patří, což také o trochu zvětšilo, jeho šance v jejím soukromém bodování. Druhý den se Kamila dostavila do kanceláře kapitána Smrkovského. Kapitán Smrkovský byl vysoký, třicetišestiletý muž, sportovní postavy, zkrátka pravý opak Dubovskýho, což byla pro ni svým způsobem dobrá zpráva, tedy alespoň si to myslela.
"Dobrý den, oslovil ji hlubším, malinko zastřeným hlasem. Jeho stisk byl pevný a sebejistý.
"Posaďte se a něco mi o sobě povězte, řekl a sám se posadil za svůj masivní, mahagonový stůl, který se sem do této místnosti svými rozměry moc nehodil a opřel se lokty o jeho leštěnou desku a klouby prstů si podepřel bradu. "Proč se ptáte vždyť vše co o mě potřebujete vědět, máte v dotazníku, který jsem vám poslala, vyplněný před vstupem do akademie"To ano, ale víte, jak jsou dotazníky sirové, nic podstatného vám o uchazeči neřeknou. Ano? Co byste chtěl slyšet?"
"Proč jste si zrovna vy s vašimi výsledky vybrala náš pilotní program, policistou snadno a rychle? Podle vašich výcvikových i studentských výsledků, byste s přehledem zvládla i klasický formát, tak proč tento.... Zaváhala.
"Kvůli matce."
Tato věta jakoby mu stačila, řekl jen: "Chápu a upřímně se usmál, jakoby chtěl dát najevo, že ví víc, než ona sama tuší, ale nevšimla si toho. Nebo se pletl...
"Než vás pro dnešek pustím domů, tak vám vezmeme míry na uniformu, tímto jste oficiálně přijata k našemu sboru, slečno Domašovská. Gratuluji. Pronesl až s přehnaným důrazem na poslední slovo, jakoby ona byla jeho nadřízená a ne on. Div, že u toho nesalutoval a nedal paty k sobě jako nováček po splnění nějakého rozkazu, který mu dala. Nabízenou ruku nepřijala, místo toho se zeptala. "Neviděli jsme se někde?
"A kdyby ano."
Takovou reakci nečekala, myslela, že bude zapírat, vyvedlo jí to z asi ne, promiňte.
"Kdy mám nastoupit? vzhledem k Vaší situaci doma..."
"Počkat... A do prdele... To byla chyba," pomyslel si Roman Smrkovský, ale navenek nehnul brvou.
"Co víte o mé situaci?"
"Vzhledem k vaší situaci," pokračoval Smrkovský, jako by jí neslyšel, "nechám to na vás, ale čím dřív tím lépe."
"Nebo.... "A co se týče vaší otázky. Máte tam odposlech.“
"Co proč? A to mi říkáte jen tak? Jak dlouho už to trvá?“
"Od doby, co jsem obdržel váš dopis se žádostí o přijetí mezi nás, asi půl roku.
východu. Nerad kupuji zajíce v pytli. Ještě nějaká jiná otázka?“
„Raděj ne.“
Řekla Kamila a otočila se k odchodu.
„Vážně se už nechcete na nic zeptat? Byla jste celou dobu nervózní, jako byste měla něco na srdci a bála se zeptat. Ne, jen jste někomu podobný.“
Kamila už byla u dveří, když se za ní ozvalo.
"Já ho znám.“
"Koho?“
"Dubovského, měl to být test, jak se budete chovat ve stresových situacích. Mimo jiné také toho, jak se budete chovat k nižší vrstvě."
Začervenala se, ale tentokrát ne rozpaky, nýbrž studem. Studem nad tím, jak mohla být, tak naivní a myslet si, že na to nepřijde. To nejhorší z jejího pohledu mělo přijít vzápětí...
"nechcete mi něco říct? Pokud ne řeknu vám to hned, nebalte mě ani nikoho jiného v tomto útvaru, nerad bych tu řešit nějaké milostné avantýry, nebo nedej bože nějaké neshody. V soukromí si dělejte, co chcete, ale tady ne. Kamila se nadechla, jako by chtěla něco říct...
"Mlčte řekl, aby svým slovům dodal ještě větší důraz,natáhl proti ni,otevřnou dlaň, tak prudce, že bezděky poskočila dozadu.
"Čekám vás tady ve čtyři hodiny ráno."
"Proč, tak brzy?" zeptala se Kamila.
Roman se na ní podíval, jako by ani nechtěl věřit svým uším.
"Vy nechcete najít vašeho otce?"
„Jistě, ale..."
"Tak ve čtyři tady. Ani o minutu později. V sedm vás ale čekám na place v plné kondici. Jestli uvidím, že to pátrání bude mít vliv na vaše fungování v týmu, tak vám vaše pátrání ve vašem zájmu zatrhnu."
Kamila se nadechla.
"Mlčte a běžte už." S těmito slovy na rtech se Roman zvedl od svého pracovního stolu a s poněkud teatrálním gestem. (Oběma pažemi nataženými ke dveřím, mírně pokrčen v kolenou, takže vypadal, jako špatně vedená loutka.
„Račte madam, řekl poněkud ùslužnỳm tónem, což bylo vzhledem k tomu, jak se k ní ještě před chvílí choval trochu udivující. Kamila vyvedená z míry tím vším, co dnes viděla, slyšela už raději nic neříkala, zvedla se, rozloučila se a odešla z místnosti. Když přišla domů čekalo.jí nepříjemné setkání s maminkou. Maminka jí totiž přivítala už mezi dveřmi s dopisem v ruce, který tam nechala už před odchodem neuváženě ležet na stole. Maminka se jí to trochu ostřejším tónem zeptala, jestli to myslí vážně.
"Vždyť víš jaký já mám na tohle názor."
"Ano vím, právě protože jsem věděla jak budeš reagovat, jsem ti o tom neřekla, několikrát jsem se na tátu ptala a nikdy si o něm nechtěla moc mluvit, proto jsem se rozhodla, že si o něm něco zjistím. Přihlásila jsem se do policejní akademie na rychlokurz policistou snadno a rychle. Po absolvování tohoto kurzu mi přišel tento dopis, který držíš v ruce, tímto ti chci oznámit, že zítra nastupuji. Maminka zaražená tím co slyšela se beze slova otočila a zmizela do své ložnice, když se druhý den ráno Kamila vzbudila, šla do kuchyně, kde na stole našla jen krátký vzkaz: Než se vrátím tak tě tu už nechci vidět!
Když si Kamila vzkaz přečetla n6ehla brvou, zabalila si nejnutnější věci a odešla z domu.
Chvíli se bezcílně toulala městem, pak ale neomylně zamířila k akademii. Tam jí ovšem čekalo nepříjemné zjištění. Na vchodových dveřích bylo umístěno upozornění, škola se našim absolventům otevírá, každý den v sedm hodin. Kamila ještě chvíli, přešlapovala na místě, pak se rozběhla k výcvikovému hřišti, odložila si tašku na lavičku pod stříškou. Když uběhla pár koleček, uslyšela v dálce cvaknutí klíče v zámku, sebrala tašku, hodila si ji přes rameno, seběhla dolů, procpala se škvírou mezi dveřmi a člověkem, který odemykal, tak malou, že by tam sotva prolezla žížala, ani nepozdravila, rozběhla se chodbou ke dveřím kanceláře kapitána Smrkovského a zaklepala.
„Vstupte.“
Kamila otevřela dveře a do kapitána Smrkovského, jako když střelí, už byl na nohou a začal se omlouvat.
„Ano, vím, nic neříkejte, vše beru na sebe a omlouvám se. Ani si nesedejte a pojďte hned za mnou“ Kamila ani nehlesla, uskočila, stranou jinak by jí porazil, jak rychle, vyrazil ze dveří.
Kamila vyrazila za ním po dlouhé spoře osvětlené chodbě, ačkoli pravidelně běhá, překvapilo jí, že mu sotva stačí. Doběhli na konec chodby, vyběhli schody a ocitli se v prostorné podkrovní místnosti, plné velkých, železných polic, obsazených až po strop, popsanými krabicemi.
„vítejte v našem provizorním archívu. Ten původní je v rekonstrukci a momentálně nemáme prostředky na její dokončení. Jsou tu založené případy od roku sedmdesát pět až po současnost, tak hodně štěstí.“
„Jo a nezapomeňte, jak jsme se dohodli, ráno tady a v sedm na výcviku. Abych nezapomněl, tady máte klíče od vchodu, abyste nemusela čekat na vrátného.“
„To je hezké, díky,“ řekla Kamila a vzala si klíče. „Chtěla jsem se vás spíš zeptat, jestli nevíte o nějakém ubytování? Byla jsem vyhozena z domu.“
„To je mi moc líto. Máme tu ubytovnu, ale pokoje jsou malé, zařízené jen tím nejnutnějším.“
„Nevadí, hlavně když nebudu muset spát venku.“
„Tak půjdeme?“
„Ano.“
Kamila a Roman vyšli z archívu, došli na ubytovnu. Kamila se zapsala, dostala klíče od pokoje číslo osm. Roman jí ještě doprovodil do pokoje, popřál jí hezký zbytek dne a odešel. Kamila si vybalila věci, to jí však zabralo mnohem méně času, než čekala. Pokoj byl bez televize, což na dnešní poměry nebylo vůbec zvykem, ale jí to vůbec nevadilo, spíš naopak. Lehla si na postel, dala ruce za hlavu, koukala do stropu a přemýšlela, co bude dál...
Když Kamila po několika měsících strávených v archivu nashromáždila dost informací k tomu, aby mohla vypátrat dlouho postrádaného otce, požádala náčelníka o povolení akce v utajení mimo republiku. Povolení, dostala i s několika nezbytnými upozorněními a pasem na jméno Yekaterina Kamencovová.
