Schovávám roušku do tašky a radostně si vydechnu.
Teprve po chvíli si všimnu, že vzadu v rohu sedí pán s rouškou na puse a kouká na mě. Skrz dvě sedačky.
Nejen kouká, pozorně si mě prohlíží. Určitě se diví, že nemám zakrytou pusu.
Obává se snad, že ho na vzdálenost pěti metrů ohrožuju na životě?!
,,Nebojte, já vás nenakazím. Mám roušku v tašce,“ poznamenám trochu uraženě.
,,Já koukám, jak jste pěkná,“ zanotuje a usměje se očima.
,,Aha. Tak to jo,“ začervenám se. Stydím se. Mlčím.
,,Přistoupili, prosím,“ přeruší ticho průvodčí a ukončí tak covidové dvoření jednoho pozdního odpoledne.
