„A proč, mami?"
Mamince se nechtělo mluvit s malým o ošklivých věcech, a tak udělala chybu, když řekla: „Povím ti to, až budeš větší."
V obrovském hnízdě přilepeném v koruně stromu stále vládl čilý pracovní ruch. Náš mrňous jménem Pedro se pilně učil mravenčímu řemeslu, poznal hodně zajímavého, ale to maminčino „Povím ti to, až budeš větší," vzbuzovalo stále jeho zvědavost. Jednou v noci, plné tajemných zvuků tropického lesa, slezl Pedro na zem a uviděl tam mrtvé kamarády. „Tak proto mě maminka varovala! Myslela si, že se bojím smrti," pomyslel si Pedro naplněný jinošskou pýchou. Už se chtěl vrátit domů, když vtom zaslechl nějaký pláč.
„Kdo jsi a kde jsi? Nevidím tě!" zvolal Pedro.
„To jsem já, semínko. Nemám kamaráda, je mi strašně smutno a ty se mi moc líbíš. Jmenuji se Ophiocordyceps unilateralis. Dlouhé jméno, co? Ale můžeš mi říkat prostě Cordi."
Pedro byl polichocen, že mu nějaká malá cizinka vyznává přízeň. ´Ty jo, sourozenci mi budou závidět´, pomyslel si. A řekl své nové kamarádce: „Tak jo, vlez mi na záda, budeme žít spolu."
„A můžu si ti sednout na hlavu?" pištěla Cordi.
Ráno jako obvykle Pedro pilně pracoval. Cordi zapustila svá tenoučká chapadla do jeho hlavy, aby náhodou nespadla. Za týden se začaly dít divné věci. Cordi byla starostlivá a sladká a něžně Pedra chlácholila. Zpívala mu nádhernou houbovou zhoubnou píseň:
„Pedřito, nemusíš běhat po stromech sem a tam, stačí se přisát k jednomu lístečku. Nechci, aby ses udřel."
Pedrovo tělo ovládlo sladké mámení. Zalezl pod šťavnatý list a začal sát tekutinu z jeho největší žíly. Tak jeden den po druhém Pedro plnil Cordina přání. Ta každý den rostla z Pedrovy hlavy víc a víc a nakonec toho chudáka svou váhou strhla dolů.
Poslední, co mravenec uviděl, byla bezvládná těla jeho soukmenovců a pohrdavý úsměv Cordi.
Byla to zákeřná houba s dlouhým jménem OPIOCORDYCEPS UNILATERALIS.
Poučení: I parazit se může tvářit jako nejlepší kamarád.
