Ani dneska v pět ráno žádný pohyb. Bydlím s Karlem, Verčou, puberťákem Michalem a prvňačkou Kristýnkou. Karel chodí na směny, dnes by měl mít ranní, stejně jako Verča. Ta má ranní každou směnu. Skočil jsem mezi ně, jestli náhodou nezaspali, ale vyletěl jsem jako špinavý hadr. Něco zamručeli, otočili se a v klidu pokračovali ve spánku.
Jsem z toho trochu zblblý. Byl jsem zvyklý, že po ranním mumraji vždy od pondělí do pátku všichni vypadnou do práce a do školy a já mám svůj klid. Jejich třípokojová bouda je jen a jen pro mě. Neválím se tady jen tak zbůhdarma. Pěkně špicluji, co se děje na chodbě a hlídám, aby k nám nevlezl někdo, kdo nemá. Jenže poslední dny je to hrůza.
Verča sedí od rána až do odpoledne na počítači a Karel namísto, aby ji seřval, je potichu. Prý pracuje na „houmofis“. Co je to „houmlesák“ to vím, takže předpokládám, že to bude hodně podobné.
A Karel? Ten prý je v „anténě“. Tomu už nerozumím vůbec. Vždycky řekne, že už ho ta „…anténa“ nebaví a chtěl by na pivo. Nechápu, v čem je problém. Tak slezu z antény a jdu do hospody, ne?
Jenže Karel na místo toho nechodí vůbec nikam, dokonce ani s odpadky. Jen do kuchyně, kde si bere plechovku piva z lednice a k tomu vždy něco na zub. Do toho Verča volá z ložnice, kde je s tím divným „houmofisem“ zavřená celý den, ať furt nežere.
Přiznám se vám, že když to řekla poprvé, spolkl jsem dvě granule najednou, jak jsem se lekl. Myslel jsem, že mluví na mě. Jenže ne, to ona tak divně křičí na Karla a ten ji ještě divněji odpovídá. Prý „Neřvi, Veruno, víš, že děcka jsou teď ve škole!“
Málem to se mnou seklo. V jaké škole? Přece nejsem žádný blbec. Děcka máš, Karle, v pokojíku. Je fakt, že taky koukají každý na ten svůj počítač, a ještě do toho s někým křičí. Kristýnka s vytřeštěnýma očima čte nahlas nějaké cizí bábě „máma má mísu“ a ta ženská ji říká, že za to dostane jedničku. No nevím, zdá se mi to nějaký divný obchod. Já bych tedy radši dostal tu mísu plnou uzených kostí. A Michal? Ten před tím počítačem už i cvičí. Prý mají tělocvik. Abych řekl pravdu, připadám si, že jsem tady snad jediný, kdo má ještě rozum.
Těšil jsem se minulý víkend, že pojedeme na výlet na hory nebo alespoň k babičce na zahradu. Tam se vždy skvěle vyřádím. Jenže nechápu proč, ale mám asi domácí vězení. Hory zakázané, a dokonce i babča zakázaná. To nevím, co udělala za průser ona.
Ovšem největší gól jsem zažil nedávno. Večer v televizi říkal nějaký divný chlap, že prý mám výjimku. Jsem snad jediný, kdo může jít po deváté hodině večer ven. Ani nevíte, jak mi okamžitě narostlo sebevědomí. Výjimky se totiž nedávají jen tak. Chtěl jsem původně chodit spát brzy, ale od té doby na nás večer pořád někdo zvoní a musím vám říct, že jsem v jednom kole. Chodím pořád kolem baráku jako blázen. Konečně jsem poznal všechny sousedy, hlavně ty, kteří nikdy žádného psa neměli. Občas je venku hnusně a já říkám, že je čas, že bys ani psa nevyhnal. Jenže výjimka je výjimka, a tak chodím za každého počasí.
A největší prča je ta, že jsou všichni tak pomatení, že na místo toho, aby dali náhubek mě, dávají ho sobě. No věřili byste tomu?!
Jako, není to zas tak úplně špatná doba. Je sice fakt, že se mi doma všichni motají mezi tlapkami, ale aspoň nejsem sám a není mi smutno. Protože večer v té samé televizi zase říkali, že hodně lidí je samo a je jim smutno. A prý nemůžou bez psa chodit ani večer ven.
Tak vám nevím. Vypadá to, že je asi něco divného ve vzduchu.
Já jsem pořád s lidmi, s ostatními kamarády, chodíme si ven kdykoliv a s kýmkoliv, nemusíme mít náhubky a je o nás boj. Jsme v poslední době dost nedostatkové zboží. Za to lidi nadávají, že se prý mají pod psa.
A to nám ještě donedávna ten psí život málem záviděli.
Váš Baryk
A Karel? Ten prý je v „anténě“. Tomu už nerozumím vůbec. Vždycky řekne, že už ho ta „…anténa“ nebaví a chtěl by na pivo. Nechápu, v čem je problém. Tak slezu z antény a jdu do hospody, ne?
Jenže Karel na místo toho nechodí vůbec nikam, dokonce ani s odpadky. Jen do kuchyně, kde si bere plechovku piva z lednice a k tomu vždy něco na zub. Do toho Verča volá z ložnice, kde je s tím divným „houmofisem“ zavřená celý den, ať furt nežere.
Přiznám se vám, že když to řekla poprvé, spolkl jsem dvě granule najednou, jak jsem se lekl. Myslel jsem, že mluví na mě. Jenže ne, to ona tak divně křičí na Karla a ten ji ještě divněji odpovídá. Prý „Neřvi, Veruno, víš, že děcka jsou teď ve škole!“
Málem to se mnou seklo. V jaké škole? Přece nejsem žádný blbec. Děcka máš, Karle, v pokojíku. Je fakt, že taky koukají každý na ten svůj počítač, a ještě do toho s někým křičí. Kristýnka s vytřeštěnýma očima čte nahlas nějaké cizí bábě „máma má mísu“ a ta ženská ji říká, že za to dostane jedničku. No nevím, zdá se mi to nějaký divný obchod. Já bych tedy radši dostal tu mísu plnou uzených kostí. A Michal? Ten před tím počítačem už i cvičí. Prý mají tělocvik. Abych řekl pravdu, připadám si, že jsem tady snad jediný, kdo má ještě rozum.
Těšil jsem se minulý víkend, že pojedeme na výlet na hory nebo alespoň k babičce na zahradu. Tam se vždy skvěle vyřádím. Jenže nechápu proč, ale mám asi domácí vězení. Hory zakázané, a dokonce i babča zakázaná. To nevím, co udělala za průser ona.
Ovšem největší gól jsem zažil nedávno. Večer v televizi říkal nějaký divný chlap, že prý mám výjimku. Jsem snad jediný, kdo může jít po deváté hodině večer ven. Ani nevíte, jak mi okamžitě narostlo sebevědomí. Výjimky se totiž nedávají jen tak. Chtěl jsem původně chodit spát brzy, ale od té doby na nás večer pořád někdo zvoní a musím vám říct, že jsem v jednom kole. Chodím pořád kolem baráku jako blázen. Konečně jsem poznal všechny sousedy, hlavně ty, kteří nikdy žádného psa neměli. Občas je venku hnusně a já říkám, že je čas, že bys ani psa nevyhnal. Jenže výjimka je výjimka, a tak chodím za každého počasí.
A největší prča je ta, že jsou všichni tak pomatení, že na místo toho, aby dali náhubek mě, dávají ho sobě. No věřili byste tomu?!
Jako, není to zas tak úplně špatná doba. Je sice fakt, že se mi doma všichni motají mezi tlapkami, ale aspoň nejsem sám a není mi smutno. Protože večer v té samé televizi zase říkali, že hodně lidí je samo a je jim smutno. A prý nemůžou bez psa chodit ani večer ven.
Tak vám nevím. Vypadá to, že je asi něco divného ve vzduchu.
Já jsem pořád s lidmi, s ostatními kamarády, chodíme si ven kdykoliv a s kýmkoliv, nemusíme mít náhubky a je o nás boj. Jsme v poslední době dost nedostatkové zboží. Za to lidi nadávají, že se prý mají pod psa.
A to nám ještě donedávna ten psí život málem záviděli.
Váš Baryk
