„Ježíši, co to děláš?“ Můj hlas se rozléhal mezi skalami. Běžela jsem prašnou cestou k vysoké postavě. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Ten floutek držel v ruce mrtvou holubici! Snad ji nezabil? Zaslechl mě, ale odvrátil se.
Takže jsem se v něm spletla? Je tedy stejný, jako ostatní chlapci? Jen lovit a zabíjet nevinné tvory pro zábavu? Z dlouhé chvíle lámat holubům křídla?
Věřila jsem, že je jiný. Když jsem ho slyšela, jak zvláštně odpovídá kněžím na schodech chrámu. Jak mu temné oči zářily, když hovořil o soucitu ke všemu živému. Tolik jsem ho obdivovala. Ale teď? Uloví nevinnou holubici! Bídák! A ukrývá se se svou kořistí ve skalách. Pořád se někde schovává! Kolikrát jsem ho chtěla oslovit, vždy se mi někam ztratil.
Paprsek zapadajícího slunce dopadl na jeho záda. Najednou jakoby se vše rozsvítilo. Ne! To není možné! To světlo snad vychází z něho! Pomalu se ke mně otočil. Viděla jsem, že má tváře mokré od slzí. Sklonil se ke svým dlaním a mrtvou holubici, kterou stále držel, políbil. I mně vyhrkly slzy. Najednou holubice pohnula křídlem. Zůstala jsem bez hnutí zírat. Sledovala jsem, jak holubice pod jeho dotekem ožívá. Zatřepetala křídly. Ježíš zvedl ruce nad hlavu a ona vzlétla. Zakroužila nad námi a odletěla. Nezmohla jsem se na slovo.
„Co je? Co za mnou pořád lezeš?“ zamračil se.
„Byla přece mrtvá…“ hlesla jsem.
„Ne, že to někde budeš vyprávět! Naši mi pořád říkají, že z toho budu mít problémy…“ povzdechl si a prohlížel si mě.
„Neprozradím tě!“
„Byla přece mrtvá…“ hlesla jsem.
„Ne, že to někde budeš vyprávět! Naši mi pořád říkají, že z toho budu mít problémy…“ povzdechl si a prohlížel si mě.
„Neprozradím tě!“
Teď nebo nikdy! Nadechla jsem se. Kdy se mi naskytne taková příležitost, být s ním chvíli sama? „Víš, chtěla jsem ti vlastně říct… Víš…“ koktala jsem, rudá až za ušima.
„Vím, co jsi mi chtěla.“
„Jak to?“ zděsila jsem se a přestala dýchat. Copak může vědět, na co myslím? A jak na to myslím?
„Vím to.“ Odpověděl, jakoby mi četl myšlenky. Toužila jsem se v tu ránu propadnout nebo zkamenět jako ten solný sloup. „Také tě nikomu neprozradím,“ dodal a usmál se na mě. Vydechla jsem úlevou a on pokynul hlavou směrem k vesnici.
„Vím, co jsi mi chtěla.“
„Jak to?“ zděsila jsem se a přestala dýchat. Copak může vědět, na co myslím? A jak na to myslím?
„Vím to.“ Odpověděl, jakoby mi četl myšlenky. Toužila jsem se v tu ránu propadnout nebo zkamenět jako ten solný sloup. „Také tě nikomu neprozradím,“ dodal a usmál se na mě. Vydechla jsem úlevou a on pokynul hlavou směrem k vesnici.
„Teď jdi!“ řekl a v očích mu zasvítil nezbedný plamínek. „A už nehřeš!“
Nataša publikuje své povídky na svém blogu POVÍDKY Z KABELKY.
