Monika byla fajn holka, ale trochu švihlá. To už Petr stihl pochopit za tu chvíli, co spolu chodili. Věřila na různé energie a čakry a tajemné síly. A pořád o nich vykládala, i když věděla, že Petr je racionální člověk, který uznává jen to, na co si může sáhnout a co si může vyzkoušet. Jako včera, když byli na procházce na Vyšehradě:
„Peťo, podívej, tohle je kopie slavného labyrintu z katedrály v Chartres.“
Stáli na plácku kousek od chrámu sv. Petra a Pavla, vedle budovy nového probošství. Na zemi byly vidět čáry namalované bílou barvou, většinou zakryté zaparkovanými auty.
Stáli na plácku kousek od chrámu sv. Petra a Pavla, vedle budovy nového probošství. Na zemi byly vidět čáry namalované bílou barvou, většinou zakryté zaparkovanými auty.
„Do Chartres chodili poutníci z celé Francie, aby v labyrintu našli pokání a cestu k Bohu. I tenhle vyšehradský dokáže přivodit silné spirituální zážitky.“
Petrovi se nezdálo, že by to parkoviště mohlo být něčím zajímavé a jen se v duchu ušklíbl: „To bych chtěl vidět, ty zážitky.“ Nahlas ale neřekl nic. Nechtěl nějakou poznámkou pokazit šanci, že si dnes s Monikou užije víc než jen procházku.
Myšlenka ale Petrovi zaťala v hlavě drápek a nechtěla se pustit. Hlodala tam tak vytrvale, až se rozhodl ji umlčet a ten labyrint si pořádně prohlédnout. A tak teď stál před velkým kruhem rozděleným křížem na čtyři části. Jako obrovský had se jím vinula cestička až do středu, který obklopovalo šest rozet. Nikde žádné auto. Petr se snažil pohledem vysledovat, kudy cesta vede, ale brzy ji ztratil.
„Vždyť je to fuk, tady nezabloudím,“ zabručel si.
Když do labyrintu vstoupil, do tváře ho hřálo slunce. Šel co noha nohu mine a sledoval čáry na zemi. Cítil, jak se mu slunce místo do tváře opírá do zad. O chvíli později znovu změnil směr a sluneční paprsky ho přiměly přivřít oči.
Petrovi se nezdálo, že by to parkoviště mohlo být něčím zajímavé a jen se v duchu ušklíbl: „To bych chtěl vidět, ty zážitky.“ Nahlas ale neřekl nic. Nechtěl nějakou poznámkou pokazit šanci, že si dnes s Monikou užije víc než jen procházku.
Myšlenka ale Petrovi zaťala v hlavě drápek a nechtěla se pustit. Hlodala tam tak vytrvale, až se rozhodl ji umlčet a ten labyrint si pořádně prohlédnout. A tak teď stál před velkým kruhem rozděleným křížem na čtyři části. Jako obrovský had se jím vinula cestička až do středu, který obklopovalo šest rozet. Nikde žádné auto. Petr se snažil pohledem vysledovat, kudy cesta vede, ale brzy ji ztratil.
„Vždyť je to fuk, tady nezabloudím,“ zabručel si.
Když do labyrintu vstoupil, do tváře ho hřálo slunce. Šel co noha nohu mine a sledoval čáry na zemi. Cítil, jak se mu slunce místo do tváře opírá do zad. O chvíli později znovu změnil směr a sluneční paprsky ho přiměly přivřít oči.
Nechal je tak. Nohy ho vedly samy. Ponořil se do svých myšlenek, okolní svět vnímal jen jako vzdálenou kulisu, která neměla nic společného s tím, kde teď byl. Prožíval pocity, které už kdysi dávno znal, a vnímal i takové, které byly úplně nové. Někdy ho ovanul chlad a někdy teplo, cítil vůni podzimního lesa, rozpálené pouště i mořské vody.
Neviděl, kam cesta povede dál a kdy se dostane na její konec. Byl tam celou věčnost nebo možná jen chvíli, nevěděl. A pak došel na konec. Stál ve středu labyrintu a zvon ve věži chrámu odbíjel poledne.
O pár měsíců později stáli u labyrintu oba. Monika v bílých šatech s kyticí z kopretin a červených růží v ruce, Petr v tmavém obleku.
„Vidíš, tady jsem přišel na to, že patříme k sobě,“ řekl a stiskl Moničinu dlaň ve své. Usmál se přitom na starší dámu, která šla kolem se svým jorkšírem. Pes pobíhal kolem paničky, ale před labyrintem se zarazil, zakňučel a oběhl ho velikým obloukem.
Monika přestala sledovat psa a otočila se k Petrovi: „Kvůli tomu jsem tě sem tenkrát vzala na procházku, víš?“
