Vždyť takových zážitků máš…. Stačí jen vybrat! No právě, ale kterej?! Co jako je nejzajímavější? Jako pro mě? Nebo pro vás, pro čtenáře? No pro mě, to dá rozum, přeci.
Jo, čtyři dny. Bude víkend, v klidu k tomu sednu, pustím hudbu. Inspirativní, samozřejmě.
Pátek večer. Tři dny. Pouštím hudbu. Usínám.
Tak nic, no, musím na to jinak. Co tedy ale mám napsat? Už se to vybavuje! Jsem malá, je mi tak deset a toužím po tom mít doma zvíře. Nebo zvířátko. Vidím to živě před sebou. V kleci běhá malý křečík. Roztomilý, veselý, přítulný, doufám, že ochočený. Držím ho v dlani, předáváme si ho s oběma ségrami, jde z ruky do ruky, jo to by šlo, to je zajímavý zážitek, splněné přání. O tom bych mohla psát.
A pak přišla teta. Nebo je to ségra?! To je zvláštní. Přináší taky malou myš. A do ruky mi dává – křečíka. „Hele, tenhle mění barvy, je takovej lesklej, třpytivej…“ A – modrej! On má fakt modrou srst! To jako přeliv, nebo co? Je jak malej chameleonek, on tu modrou barvu náhodně mění, tak jak běhá po našem kuchyňském stole, zvolna přechází z azurově mořské do nočně temné, hustý! Tak to je on, nejzajímavější zážitek! To bude povídka! O něm můžeš napsat, to se přece jen tak často nestává, třpytivý, měňavý, to byly třeba céčka, ale KŘEČÍK…??!!
Sobota ráno. Devět hodin. Jedno oko otevřít. Dvě oči. Dva dny. A jdu to rychle sepsat, než to všechno zapomenu. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi domácí úkol může přisnít na objednávku… Hezký víkend, přátelé!
Sobota ráno. Devět hodin. Jedno oko otevřít. Dvě oči. Dva dny. A jdu to rychle sepsat, než to všechno zapomenu. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi domácí úkol může přisnít na objednávku… Hezký víkend, přátelé!
