Noční cesta domů - háček k příběhu Bohuny

Přes hustou noční mlhu jsem neviděla na cestu. Ale věděla jsem, že někde tímto směrem jsou domovní dveře do paneláku. Vyrazila jsem a raději nekoukala kolem sebe. Brzy se mě začal zmocňovat pocit, že mě někdo sleduje. 

„Neblázni,“ utišovala jsem sama sebe a raději přidala do kroku. Nedalo mi to. Ohlédla jsem se kolem. „Ty vole! Tam někdo je!“ 

(Safi)

Tmavý obrys mohutné mužské postavy šel ani ne dva metry za mnou. Na hlavě kapuci. Otočila jsem se zpět a ještě zrychlila. Postavu jsem cítila stále blíž a blíž. Hlavou mi začaly probleskovat myšlenky, co všechno se může stát. Konečně jsem uviděla domovní dveře. To už jsem běžela, abych si udělala nějaký náskok. Bylo mi jedno, co si kdo pomyslí. Tady jde o život. Spěšně jsem vytáhla klíče z kabelky a snažila se odemknout. Ruce se mi třásly. Chlap už byl zase skoro za mnou. Konečně jsem se trefila!
Křup.
„Do prdele!“ Zalomila jsem klíč. Okamžitě jsem sáhla zpět do kabelky a když už byl muž za mnou, tak jsem se otočila a nastříkala mu plnou dávku pepřového spreje rovnou do ksichtu.
Teď pod domovním světlem jsem konečně viděla, s kým mám tu čest.
Byl to domovník Karel.
(Pavel Kop)


Stále šel za mnou ten cizí člověk. Vzdálenost mezi námi se zkracovala. Bylo mi to divné. Několikrát jsem se po něm otočila, zda to opravdu není někdo známý, ale nebyl. Jen se mi zdál stále větší a větší. Začala jsem se bát. Mlha byla snad také větší a větší. 

Hrdlo jsem měla tak stažené, že jsem se nezmohla ho ani oslovit. Když jsme téměř společně došli k našemu vchodu, on mi už skoro dýchal na záda a bylo vidět i naše popisné číslo, on prohlásil: "Promiňte, jsem ze sousedního vchodu, v té mlze jsem to nepoznal." 

Sice se mi ulevilo, ale normálně jsem začala dýchat až za zavřenými dveřmi našeho bytu.

(Bohuna Kopřivová)

Vystoupím na konečné a vydávám se známou cestou k domovu. Všude je tma jako v ranci, takže se necítím ve své kůži. Můj strach ještě vzroste, jakmile zjistím, že mě následuje nějaký vysoký muž. Netuším, kde se vzal.
„Co tady ten chlap chce? A proč jde, do prčic, pořád za mnou,“ honilo se mi hlavou.
Bojím se otočit. Přidávám do kroku. On přidává taky.
„Ještě dvě stě metrů a budu v bezpečí,“ uklidňuji své bušící srdce. „To už bych snad i zvládla doběhnout. Ale co když ho to rozčílí a rozběhne se za mnou?“ přemítám. „A Bohouš si klidně spí.“
V kapse pohmatu hledám ten správný klíč. Už jen minu živý buxusový plot a budu v bezpečí, ujišťuji se. Za pár vteřin opravdu strkám roztřesenou rukou klíč do zámku a zamykám dveře zevnitř na dva západy. 

(Anna Vocelová)