Strach mě paralyzoval - napsala Bohuna Kopřivová

Jela jsem posledním nočním autobusem a vystoupila na naší konečné. Byla mlha, že nebylo vidět na krok. Náš dům je hned za velikým parkovištěm, ale nedohlédla jsem na něj. Namířila jsem si to přímo k našemu vchodu, cestu jsem znala dokonale, tak mě ta mlha nevadila. Tedy až do chvíle, než se od jednoho blízkého auta odlepil člověk a šel za mnou. 

Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to asi nějaký soused. Několikrát jsem se po něm otočila. Soused to určitě nebyl. Vzdálenost mezi námi se zkracovala. Muž mě stále následoval. Bylo mi to divné, jen se mi zdál stále větší a větší.
Začala jsem se bát. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Nic jsem nevymyslela. Ani křičet jsem nemohla a stejně by mě v té mlze nikdo neviděl i kdybych křičela sebevíc. Ale proč? Nic mi přeci nedělal. Hrdlo jsem začala mít tak stažené, že jsem nebyla schopná ze sebe vydat ani hlásku. Když jsme téměř společně došli k našemu vchodu, on mi už skoro dýchal na záda. Čekala jsem, že teď přijde ten rozhodující okamžik.
A přišel. On uviděl naše popisné číslo, a prohlásil: „Promiňte, já jsem ze sousedního vchodu, v té mlze jsem to nepoznal.“
Sice se mně ulevilo, ale nemohla jsem na jeho vysvětlení ani reagovat.
Normálně jsem začala dýchat až za zavřenými dveřmi našeho bytu.